Specialisté & Universalisté

V medicíně potkáváme čím dál tím více nejrůznějších specialistů, ale jenom dva skutečné universalisty – praktické lékaře (GPs) a pohotovostní lékaře (EPs). Kolegové patologové a kolegové pediatři mi nejspíše prominou, že je budu i nadále řadit mezi vážené specialisty. Téměř každé medicínské embryo (medik) sní o tom, že bude lékařským specialistou, nejlépe na univerzitní klinice. Jak bláhové!

Nejvíce lékařů potřebujeme přece v terénu v primární péči. Těch nejlepších lékařů. A skutečnost, že se nám praktické lékařství rozpadlo na děti a dospělé není tak důležitá, neboť rodinní lékaři dříve nebo později přijdou opět do módy a věřte, že budou opět šik. Pohotovostní lékaři jsou z podstaty věci rovněž lékaři pracujícími v primární péči, přitom je jedno, zda pracují na pohotovostních odděleních nemocnic, či jezdí nebo létají na záchrankách. Universalisté, na rozdíl od specialistů, zažívají onu skutečnou medicínu v celé její šíři a kráse, podobně jako jejich předchůdci před tisíciletími. A občasné „uštěpačné“ poznámky některých specialistů na tom nemohou vůbec, ale vůbec nic změnit. Pacienti věří, že jejich doktor rozumí medicíně jako celku.

„Dosavadní stav výchovy a tréninku mladých lékařů a rovněž již mediků není v naší zemi nadále udržitelný. Drolí se a stojí za starou bačkoru.“

Kdo a jak nás bude léčit?

Pokud (protože?) jsou výše uvedené premisy pravdivé, nezbude nám, než je co nejdříve a co nejdůkladněji zapracovat do postgraduálního, ale také již do pregraduálního vzdělávání i českých lékařů. Dosavadní stav výchovy a tréninku mladých lékařů a rovněž již mediků není v naší zemi nadále udržitelný. Drolí se a stojí za starou bačkoru. Odpovědní učitelé, pohříchu univerzitní profesoři, selhali, totálně selhali. A bohužel staří zkušení primáři ve venkovských okresních nemocnicích, kteří nám nezištně ještě před 20–30 lety poskytli dobrý klinický základ, a také odpovídající lékařské vychování, již vymřeli nebo jsou v důchodu a sypou těm ptáčkům. Kdo nás, současnou stárnoucí generaci lékařů bude a hlavně jak léčit?

Prezentovat, argumentovat, neblábolit

Čas od času jsem některými kolegy, váženými oponenty mých názorů a prezentovaných poznatků, dotazován, proč mi při diskusích o americkém či britském postgraduálním systému vzdělávání a zejména výchovy mladých lékařů září nadšením oči? Ano, jistě, i americké a britské zdravotnictví „trpí“, jako každý rozsáhlý systém, nejen neduhy, ale také přednostmi. A zejména ten americký systém postgraduální výchovy a tréninku mladých lékařů je více než fascinující. Prostě úžasný. Znáte snad účinnější postgraduální vzdělávací systém? Navíc je dobrým zvykem, že po atestaci si mladí američtí lékaři hledají místa v jiných nemocnicích než v těch, ve kterých strávili několik roků jako residenti. To má jednu velkou výhodu – mladí lékaři si v průběhu postgraduální přípravy „nemusí brát servítky“ vůči svým školitelům a mohou jim na seminářích a při praktické výuce klást velmi, ale velmi nepříjemné otázky. No a učitelé se samozřejmě neurazí. Navíc v celém anglosaském světě už z doby studií na medicíně se mladí lékaři učí prezentovat a argumentovat (čtěte neblábolit) na seminářích, konferencích, jejich publikace a přednášky mají hlavu a patu. Tady jsme snad na našich lékařských fakultách a též i ve výukových nemocnicích skutečně oněch „sto let za opicemi“.

Šedá je teorie a zelený je strom praxe

A v mém universálním oboru pohotovostní medicína (emergency medicine) rád vzpomínám na profesora Jima Hollimana z Hershey v Pensylvánii, že mě naučil poctivě hodnotit důkazy a zda jsou skutečně „evidence based“. Ostatně to samé mě učil profesor David Yates ze Salfordu v Manchesteru, první profesor pohotovostní medicíny ve Spojeném království. A také v těchto souvislostech velmi rád vzpomínám na profesorku Judith Tintinalli z Chapel Hill v Severní Karolíně, která je hlavní editorkou základní, celosvětově uznávané, příručky emergency medicine. Tato velká osobnost světové pohotovostní medicíny mě mj. naučila správně relaxovat po práci (wellness), abych se tou medicínou opět „nezavařil“.

 

„I medici musí dostat svou jedinečnou šanci žít se svou univerzitou a ne pořád jenom cosi biflovat. Třeba jen proto, aby věděli (a nezapomněli), kde se mohli napít ze studnice nejen lékařského poznání…“

 

Když se v lednu 2018 „připojil k většině“ jiný můj milý učitel, pan docent Milan Špála z Prahy, uvědomil jsem si, jak průkopnická byla jeho práce, týkající se vědeckých informací v medicíně a jistě nejen já jsem mu zavázán velkými díky za znalosti a dovednosti, jak číst a psát a rovněž jak tvořit nové informace v medicíně. Pan docent rád citoval z Fausta o tom, že šedá je teorie a zelený je strom praxe („Grau, teurer Freund, ist alle Theorie und grün des Lebens goldener Baum“). Aby se však lékařům mohl ten jejich strom skutečně zazelenat, musí se nejprve roky prokousávat spoustou šedé, často nezáživné, teorie. Kdo ale rozhoduje o tom, kolik teorie je pro lékaře skutečně třeba, než bude „vpuštěn“ na pacienty? Teoretici, nebo klinici? Pokud vyjdeme z poznatku, že medicína je především zkušenostní disciplínou, není vůbec nutné v pregraduálním vzdělávání lékařů tlačit na pilu a chtít do jejich curricula vtěsnat co nejvíce praxe. Neboť i medici musí dostat svou jedinečnou šanci žít se svou univerzitou a ne pořád jenom cosi biflovat. Třeba jen proto, aby věděli (a nezapomněli), kde se mohli napít ze studnice nejen lékařského poznání…

 

„Je mi velmi smutno, když mnoho našich, často i velmi vážených, kolegů „upřímně“ nechápe, že ‚přehledný článek‘ není totéž co ‚přehledový článek‘“

Základy pyramidy

Moc se naopak přimlouvám za to, aby učitelům teoretických a preklinických oborů na lékařských fakultách byly vytvořeny ty nejlepší podmínky, včetně finančních. Navrhuji, abychom z každoročních povinných příspěvků lékařské komoře dávali našim kolegům teoretikům „desátek“. Pokládám tento nápad za mnohem důležitější a pro lékařský stav mnohem prospěšnější, než usilovat v současnosti o jakýsi Dům lékařů kdesi na Praze 9. Barák počká, vzdělávání nikoliv, tož bude později. To není fór, to je apel na naši vzdělanost, na naše vědění, aby nás ve stáří léčili dobře vzdělaní a hlavně vychovaní lékaři.

A věděli to již stavitelé prvních pyramid ve Staré egyptské říši. Čím je širší základna pyramidy, tím může být i vyšší a funkčnější a nezbortí se (Thovt). Absolventi lékařských fakult jsou jedinými absolventy vysokých škol, kteří nemusí k získání doktorského titulu sepsat žádnou doktorskou thesi. Proč? Nevím. Medici, kteří se účastní studentské vědecké činnosti, cca 5 procent, ti aspoň ví. Avšak co ten zbytek 95 procent? Umí aspoň správně číst lékařskou literaturu? A to prosím nemám na mysli různé spisky, rozdávané farmaceutickými či jinými „vzdělávacími“ firmami. Je mi velmi smutno, když mnoho našich, často i velmi vážených, kolegů „upřímně“ nechápe, že „přehledný článek“ není totéž co „přehledový článek“ (stačí se například podívat do časopisu Vnitřní lékařství, ročník 64, rok 2018, číslo 1 na stranu 3 do obsahu – „přehledné referáty/reviews“). A jak by suše, trefně a s laskavým úsměvem poznamenal docent Špála – každý článek, nejen review, by měl přece být přehledný.

Často nevím jak zareagovat, když mi i leckterý učitel z lékařské fakulty upřímně tvrdí, že nepotřebuje k získávání nových informací spolupracovat s lékařským knihovníkem (informatikem), neboť prý strejda Google rád (a představte si, že i zadarmo!) poradí. Jaká marnost.

A když do dna, tak do dna – kolik lékařů má dneska vůbec povědomí o tom, že existuje jakýsi Časopis lékařů českých (ČLČ)? A že byl založen jakýmsi Janem Evangelistou Purkyně již v roce 1862?

Specializovaný, specializovanější, nejspecializovanější

Ne, nejsem „nepřítelem“ stále specializovanějších a specializovanějších specialistů. Upozorňuji ale na naprostou nevhodnost dalšího a dalšího nekontrolovaného štěpení medicíny v terénní praxi (viz můj článek ve Zdravotnických novinách ze dne 12. března 2018, roč. 67, č. 11, s. 3). Bez internistů a chirurgů, důkladně obeznámených (tj. široce vzdělaných a trénovaných) s celou šíří vyšetřovacích a léčebných metod, půjde celá praktická medicína do kopru. Ostatně spousta našich kolegů má již svou tornu sbalenou. A to je odpovědnost nejen učitelů, ale také státu (ano, těch politiků a těch úředníků), zajistit občanům dostupnou zdravotní péči na celém území naší maličké zemičky, kde tak rádi „vládnou“ – dobře vychovanými, dobře vzdělanými a dobře trénovanými lékaři. Specialisté jistě ano, ale s mírou.

Ne, nevzývám systém dvou atestací. Ale neměl něco do sebe? A co proboha znamená ta nynější zkouška po absolvování jakéhosi kmene? A kdo v tak malém desetimilionovém státečku doslova rozbombardoval jednotný dohled (přehled) nad postgraduálním vzděláváním do několika, pohříchu venkovských, univerzit? Jaká marnost.

 

„Proč proboha naši mladí kolegové musí hodnotit, na kterém pracovišti a jak se jim jejich školitelé věnují, tj. spíše nevěnují? To je ostuda, velká ostuda učitelů…“

Ostuda učitelů

Jedno moudré arabské přísloví praví, že „více než tele chce sát, chce kráva, aby byla sána“. Byl jsem doslova zdrcen, když jsem před časem v časopise lékařské komory zahlédl výzvu našich mladých lékařů (našich lékařských dětí) k jakémusi hodnocení „férových“ pracovišť. Proč proboha naši mladí kolegové musí hodnotit, na kterém pracovišti a jak se jim jejich školitelé věnují, tj. spíše nevěnují? To je ostuda, velká ostuda učitelů. A my učitelé, místo abychom řešili takovýto průšvih, tak mezi sebou, často nelítostně, licitujeme, kolik že oborů bude ta naše vzdělávací vyhláška obsahovat. A jako nášup ty funkční licence. Jaká marnost.

A závěrem už mi jen v uších neodbytně zní jako ozvěna slova akademika Josefa Charváta: „Right, or wrong, my country!“.

MUDr. Vít Mareček



Více se dočtete ve Zdravotnických novinách č. 21/2018.

Objednejte si předplatné a získejte kompletní informace.

Roční předplatné 1456 Kč (52 čísel)

Jednotlivý výtisk 30 Kč

Distribuci zajišťuje společnost SEND Předplatné.

Roční předplatné 1196 Kč (52 čísel)

Jednotlivý výtisk 26 Kč

Distribuci zajišťuje společnost SEND Předplatné.

 

Share