Lenka Šnajdrová, Ošetřovatelství.info

Sestrám nejvíce chybí bližší kontakt s pacientem

Jaké jsou skutečné důvody odchodů zdravotních sester z nemocnic? Co sestry nejvíce trápí a nutí je předčasně opouštět povolání, které je mnohými považováno za celoživotní poslání? Jak lze tento proces zvrátit a pomůže tomu chystaná změna ve vzdělávání? Na tyto a další otázky nám odpovídala žena, která zná pravděpodobně nejlépe názory běžných zdravotních sester – zakladatelka a administrátorka diskusní platformy Ošetřovatelství.info Lenka Šnajdrová.

 

Českou republiku trápí více než kdy dříve nedostatek sester. Zeptám se tedy bez obalu – jak z toho ven?

Nedostatek sester není vůbec specifický český problém – je to problém globální. Na druhou stranu západní země počínaje Německem nebo Anglií si dokážou nedostatek sester saturovat sestrami ze zahraničí. My tohle úplně dělat neumíme a naše sestry odcházejí právě do zemí, jako jsou Německo či Anglie. Přijímání sester ze zahraničí u nás není zavedené. Teď se mluví o ukrajinských sestrách, ale zase je to o tom, že se pro ně teprve dělá speciální program – myslím, že jsme zaspali dobu tak o 10 let.

 Není import sester do České republiky poněkud náročnější z důvodu velké jazykové bariéry? Na rozdíl od angličtiny není čeština zrovna světový jazyk…

S tím souhlasím, právě z tohoto důvodu to možná u nás půjde těžko. Ale je pravda, že třeba pro slovanské národy a zrovna právě pro Ukrajinu je čeština schůdnější než kupříkladu pro Rumunky. Na druhou stranu je potřeba si uvědomit, že i sestry z Ukrajiny se mohou naučit německy a jít k našim západním sousedům. Je to hodně o náboru a o představení českého zdravotnictví. Věřím, že když se na Ukrajině dobře představí české zdravotnictví a uvedou se nějaké výhody, tak nám sem Ukrajinky půjdou. Ale jak už jsem zmínila – je dost pozdě, protože tenhle proces nějakou dobu trvá a počty našich sester se stále propadají. Snadno se může stát, že nás už ani nějaký masivní nábor nezachrání.

 Vy máte poměrně dobře zmapované názory „širší populace“ sester. Jak se k možnosti importu zdravotních sester ze zahraničí stavějí?  

Samozřejmě, že se k tomu možná zpočátku staví negativně, ale myslím si, že jde jen o takový výkřik a v okamžiku, kdy ukrajinskou sestru budou mít na oddělení a ona bude dobrá, proč by proti ní něco měli. Je ale možné, že takové xenofobní názory mohou některé cizince odradit už na počátku. Na Ošetřovatelství.info chodí i sestřičky z Ukrajiny, které tady roky pracují. Myslím si, že když tam tyto projevy nesnášenlivosti čtou, není jim z toho příliš dobře. Přitom je to opravdu zbytečné. Jsem přesvědčena, že každý člověk by měl dostat možnost prokázat své kvality a když je prokáže, je úplně jedno, ze které země pochází.

 Nejde mi ale na rozum, proč by si nějaký cizinec zvolil poměrně dost náročný jazyk a místo toho se nenaučil raději anglicky nebo německy a nešel do těchto zemí, které jsou z hlediska výdělku mnohem lukrativnější…

To je samozřejmě poměrně pravděpodobný scénář. Je to ovšem hodně o náborovém programu, o kterém jsem mluvila. Existuje tu spousta agentur, které rekrutují sestry do Německa – takže když my budeme první agentura, která vstoupí na ukrajinský pracovní trh, a budeme rekrutovat ukrajinské sestry, myslím si, že zvýšíme pravděpodobnost, že některé z nich půjdou k nám. Je otázkou, kolik jich bude a jak dlouho tady vydrží – jestli nepřijedou a nezjistí, že je to pro ně ohromě těžké a raději se nevrátí. Tohle těžko někdo může předem odhadnout.

 Podle toho, odkud jsme problematiku nedostatku sester začali řešit, se zdá, že byste nejraději řešila nedostatek sester importem…

To jistě ne, jen to považuji za jedno z řešení. Opět ale říkám, že toto řešení přichází pozdě. Na importování sester ze zahraničí se mi také nelíbí to, že je bereme převážně ze zemí, kde sestry potřebují stejně zoufale jako my. Nedostatek sester je velmi složitý a v podstatě globální problém.

 Nám ale chybějí zejména sestry v nemocnicích, tedy u lůžek pacientů. Co sestry nejčastěji přiměje k odchodu ze zdravotnictví, popřípadě k odchodu z nemocnice do ambulantního sektoru?

Nepochybně je na vině především jejich neustálé přetěžování. Dostáváme se do situace, kdy je sester na odděleních málo, a nepomáhá tomu příliš ani personální vyhláška, protože limity pro minimální personální obsazení jsou nastaveny velmi nízko. V okamžiku, kdy sestra zjistí, že je v práci od „nevidím do nevidím“, jde raději do ambulance. A to přesto, že tam dostane méně peněz – ale ví, že tam má jistou pracovní dobu. Plánovat si osobní život v nepřetržitém pracovním provozu je ohromě těžké, což jsem si vyzkoušela na vlastní kůži.

 

„Nezáleží na jen tom, jak je člověk vzdělaný, ale na tom, co je v jeho fyzických silách a časových možnostech.“

 

Když jste narazila na téma personální vyhlášky a minimálního personálního obsazení – napadá mě, že jsme si vlastně vůbec nedefinovali, co si lze představit pod pojmem „dostatek sester“…

Personální vyhláška určuje nějaké nepodkročitelné minimum, ale zároveň říká, že pracovníků by mělo být optimálně – toho však není možné dosáhnout. Nejen že pracovníci ve zdravotnictví reálně chybějí, ale ani je není jak zaplatit. To bohužel vede k tomu, že se na spoustě pracovišť pohybuje stav personálu spíše okolo zmíněného minima.

Termíny minimum a optimum toho neznalému příliš neprozradí. Mohla byste pro čtenáře uvést nějaký konkrétní příklad?

Nedávno jsem narazila na nějakou diskusi, kde líčili případ, kdy na oddělení v léčebně dlouhodobě nemocných pro 40 pacientů slouží noční službu jedna sestra a jeden sanitář. To je skutečně strašně málo, protože pokud by měli ležící pacienty po dvou hodinách polohovat a těch ležících by bylo třeba jen 10 – což si myslím, že je v případě LDN spíš podhodnocený počet – nebudou celou službu dělat nic jiného než polohovat. Takže takto nastavené minimum se na péči dozajista projeví – nevěřím tomu, že se to neprojevuje.

 Čili aktuální nastavení personální vyhlášky negativně ovlivňuje kvalitu ošetřovatelské péče…

Jsem přesvědčena, že tomu tak skutečně je, a jsem si také jistá tím, že se to negativně projevuje i na rozpoložení všech pracovníků ve zdravotnictví, protože oni pak žijí s pocitem, že nemohou poskytovat péči tak, jak by chtěli. To je užírá a může postupně vést k syndromu vyhoření, k jiným nepříjemným psychickým stavům a samozřejmě pak také k odchodu ze zdravotnictví.

Nejde ale tak trochu o začarovaný kruh? Už bývalý ministr Svatopluk Němeček říkal, že lze těžko zpřísňovat personální vyhlášku, když je ve zdravotnictví nedostatek sester…

Je to začarovaný kruh, ale na druhou stranu si myslím, že ve zdravotnictví zoufale chybí i pomocný personál. Takové to – pojď sem, dojdi, přines – říkám to tak ošklivě, ale to jsou lidé, kteří nemusejí mít nějaké rozsáhlé specifické vzdělání a přitom jsou v praxi nepostradatelní. Takové lidi je třeba do zdravotnictví také dostat. Je to ale samozřejmě hlavně o penězích a nějaké motivaci. Jsem však přesvědčená o tom, že člověk, který přijde o práci, by třeba tento druh práce vzal rád. Je ovšem otázkou, jestli se takové pozice na úřadech práce vůbec nabízejí.

 Dalším důvodem, který je často v souvislosti odchody zdravotních sester z nemocnic zmiňován, jsou nenaplněná očekávání. Sestra očekává, že bude na pracovišti vykonávat nějakou činnost, ale nakonec je nucena dělat vše od dělnických činností až po téměř lékařskou práci. Co sestrám v praxi nejvíc vadí, co jim chybí?

Soudě podle diskusí sestrám nejvíce chybí bližší kontakt s pacientem. Dokumentace a byrokracie je dneska tolik, že skutečně odvádí sestry od pacientů. V situaci, kdy má sestra na starosti třeba 15 pacientů v denní službě a v noční třeba i 25, v takové chvíli je každý papír navíc znát. A to zdaleka nejde jen o byrokracii, která se týká pacientů. Dokonce ještě dnes jsou oddělení, kde sestry počítají špinavé prádlo, zapisují teplotu v lednici, dělají dezinfekce povrchů, uklízí skříně atd. To jsou věci, které by vůbec sestry neměly vykonávat, a které je odvádějí od pacienta. Desítky malých drobností, které ovšem v součtu zaberou sestře velkou část pracovní doby, kterou by měla věnovat péči o pacienty – tohle sestry opravdu velmi trápí.

To je i trochu o prestiži…

Samozřejmě. Když pacient vidí, jak mu sestra v jednu chvíli zavádí kanylu a podává mu nějakou super infuzi do vaku, a pak ji vidí pobíhat po oddělení s hadrem, potom se právem ptá, proč má sestra studovat vysokou školu, když ji tu většinu pracovní doby vidí něco utírat.

Narazili jsme na vzdělání. Jedno z řešení nedostatku sester v českém zdravotnictví představují i chystané změny ve vzdělávání sester, které budou zanedlouho projednávat poslanci už ve třetím čtení a pravděpodobně je schválí. Považujete je v tomto ohledu za smysluplné?

Jako smysluplné mi nepřijdou. Za prvé, když si poslechnu jakékoliv mediální prohlášení – ať už to bylo od bývalého ministra Němečka, nebo teď od pana ministra Ludvíka – ve kterých zaznívá, že každá změna, která přivede nějaké ovečky do zdravotnictví je dobrá, pak otázkou je, jestli je opravdu každá změna dobrá. Když se člověk podívá na důvodovou zprávu zmíněného zákona, cílem novely vůbec není zvýšit počet zdravotnických pracovníků. Nabízí se tedy otázka, zda tato prohlášení nejsou poněkud v rozporu se záměrem uvedeným v důvodové zprávě.

Princip má podle těchto prohlášení spočívat ve vyšším počtu absolventů…

Ano, smysl je spatřován v tom, že lidi rychleji vystudují a tudíž rychleji nastoupí do zdravotnictví. To je sice hezká myšlenka, ale my vůbec nevíme, jestli do zdravotnictví po ukončení studia skutečně nastoupí. Chybí mi tam ta druhá část, a to je motivace. Teď se sice mluví hodně o zvyšování finančního ohodnocení, ale toto zvýšení by podle mého názoru muselo být opravdu skokové. Nějakých deset procent není v té míře příliš vidět.

Ale finanční ohodnocení se sestrám zvyšuje už nějakou dobu a další se chystá, kumulativně už je to poměrně velká částka…

Kumulativně je to samozřejmě výraznější, ale člověk, který do zdravotnictví nastupuje, žádnou kumulaci zvyšování platu či mzdy v předchozích letech nevnímá – vidí pouze svou nástupní mzdu. Když sestra pracuje třeba dvacet let, určitě si za tu dobu kumulativně velmi polepšila. Ale zase jsme u toho, že tu existují platy a mzdy, a u mezd jsme pořád o nějaké tři až pět tisíc níž. Takže i když se tam přidá, dotyčné sestry budou stejně o tři až pět tisíc níž.

Pokud tedy není zvyšování počtu sester skutečným důvodem pro změnu ve vzdělávání, jaké jsou podle vás skutečné motivy zákonodárců k této změně?

Nemyslím si, že zákonodárci vědí, co schvalují. Nejsem si jistá, že dokážou nahlédnout dopady této změny. Někdo bude muset studovat jen rok, někdo jiný tři roky, někdo zas bude studovat rok a pak může studovat další tři roky…

My zkrátka nevíme, zda všeobecná sestra, která vystuduje roční studium na vyšší odborné škole, nepůjde stejně jako ty ostatní ještě na další tři roky na vysokou školu. To jí nikdo nezakazuje. Systém je už teď poměrně dost nejasný, je v něm spousta nerovností. Od novely bych tedy spíše čekala, že tyto nerovnosti srovná – nejenže se to nestalo, ale nerovnosti se naopak prohlubují.

Vy už jste v jednom svém komentáři uváděla, že zákon má i určitá pozitiva. V čem je vidíte?

Pozitivně vidím zrušení celé registrace, která je tu špatně nastavena. Je závislá na systému celoživotního vzdělávání, který je také špatně nastavený. To už je lepší žádná registrace, než ta, která je nastavena teď.

A co celoživotní vzdělávání?

Celoživotní vzdělávání bych naopak zanechala a považuji za velké negativum, že se ho v zákoně nepodařilo nějak nadefinovat, protože teď tam není vůbec. To do budoucna nepovažuji za úplně prozíravé řešení.

Jak by tedy mělo být do budoucna celoživotní vzdělávání sester nastavené, aby pro ně bylo motivační?

Jsem přesvědčena, že by celoživotní vzdělávání mělo sestrám zůstat. Dnes je nastaveno tak, že se k němu vztahuje registrace. Sice je povinné pro všechny nelékaře, ale protože ti, kteří se neregistrují, je nemusí dokládat, vzdělání po nich nikdo nevyžaduje. Pak se stává, že jsou zde třeba zdravotničtí asistenti, kteří by rádi nějaké další vzdělávání podstoupili, ale řekne se jim, že to pro ně není určeno, což je škoda. Když tam ale i přesto půjdou, zaměstnavatel jim ho neproplatí. To je celé špatně. A teď nás tato změna zákona dostane do situace, že celoživotní vzdělávání nebude povinné pro nikoho, resp. tuto povinnost nebude nikdo kontrolovat.

Některé nemocnice ale mají poměrně propracovaný systém vzdělávání svých zaměstnanců…

To je pravda – některé nemocnice mají systém vzdělávání svých lidí docela dobře nastavený a já věřím, že v něm budou pokračovat. Jsou ale i nemocnice, které nemají nastavené žádné vzdělávání a ty nebudou mít důvod, aby vzdělávání svých zaměstnanců zaváděly. Tímto způsobem tady vzniknou tři kategorie pracovníků – ti kteří se vzdělávají v rámci svého pracovního poměru, pak ti, kteří se vzdělávají dobrovolně, a nakonec ti, kteří na to budou kašlat, protože to po nich nikdo nebude vyžadovat. Paradoxem je, že všechny tyto „kategorie“ mají stejnou platovou tabulku – pokud pracují ve státním. To samé platí pro kompetence, které sestrám v důsledku absolvovaného dalšího vzdělávání také výrazně nenarostou. Motivace k sebevzdělávání nám tady úplně chybí.

Jak by tedy měl být systém nastavený? Kreditní systém je podle vás nevhodný?

To si nemyslím, klidně to může být i v budoucnu kreditní systém, ale měl by to být především systém fungující. Viděla bych to podobně, jako je to v zákoně o sociálních službách. Tam je jasně dáno, kolik hodin musí pracovník ročně absolvovat s tím, že vzdělávání hradí zaměstnavatel. Pokud vzdělávání hradí zaměstnavatel, pak si skutečně dává pozor, aby jeho zaměstnanci absolvovali pouze taková školení, která uplatní v praxi. Rozumím ale tomu, že zdravotníků je hodně, že nemocnice jsou velká zdravotnická zařízení a že jde z pohledu zaměstnavatelů o velké výdaje.

S ohledem na výdaje – jakou by měl zaměstnavatel motivaci poskytovat svým zaměstnancům školení zdarma, když se sám pere s rozpočtem? K tomu by jej tedy zřejmě musel donutit zákon, ale kde by pak vzal takový zaměstnavatel ještě nějaké finanční prostředky na zvyšování ohodnocení svých zaměstnanců?

Motivaci vidím v tom, že by zaměstnavatel sháněl kursy, které jsou pro jeho zaměstnance skutečně přínosné. On nepotřebuje zaměstnance, kteří mu chodí na školení jen podle toho, jak je to daleko, jak je to drahé a za kolik je to kreditů.

Jen bych rád připomněl, že teď jsme mluvili o pozitivech chystaného zákona o vzdělávání sester.  Zdá se ovšem, že se z nich stal opět spíše problém…

To je tím, co jsem říkala o této novele – nevidím v ní smysl. Když už je tam něco, co vypadá docela dobře, je to zas nějakým jiným ustanovením totálně znehodnocené. Ale abych přece jen nějaké pozitivum zmínila, nesporným kladem je rozhodně to, že se spolu s registrací ruší i ona tříletá podmínka výkonu praxe před registrací u lidí, kteří absolvovali vzdělávání podle starého vzdělávacího systému. Byly to všeobecné sestry se starou zdravotnickou školou – do školního roku 2003/2004 – které, když se chtěly registrovat, musely mít tři roky praxe a tato podmínka nešla ničím nahradit. Stalo se třeba, že dívka do zdravotnictví po škole nenastoupila, nebo do něj nastoupila a šla brzy na mateřskou (o žádné registraci se ani nedověděla) a když se chtěla vrátit, zjistila, že musí mít tři roky praxe pod dohledem, což pro takovou sestru není zrovna dvakrát motivující. To samé platí např. pro radiologické asistenty. Je tedy dobře, že se to ruší.

V zákoně je i stanovení magisterského oboru fyzioterapie jako specializace, což si myslím, že je také dobré. Vzdělávání fyzioterapeutů je skutečně náročné a aby absolvovali po magisterském studiu ještě specializaci, v tom nevidím žádný rozumný smysl.

Pak je tam jedna zajímavá a podstatná změně v nižší odbornosti. V současnosti totiž ošetřovatel nemá kvalifikaci pro výkon povolání sanitáře, což je poněkud trapné – ošetřovatel nepochybně zná všechno potřebné pro výkon profese sanitáře. Zákon tedy nově přiznává ošetřovatelům i kvalifikaci na sanitáře. Na druhou stranu se ovšem může stát, že nemocnice nebude přijímat ošetřovatele jako ošetřovatele, ale přijme jej jako sanitáře za méně peněz v domnění, že v praxi ošetřovatel na pozici sanitáře práci stejně udělá.

 

„Snad pořád ještě platí, že sestra je tu více pro pacienta než pro lékaře.“

 

Podobně je to dnes se zdravotnickým asistentem, který je údajně v praxi často nucen provádět i výkony spadající pod kvalifikaci sester…

Ano, ale na druhou stranu tu byly kolem roku 2011 a 2012 také snahy převádět zdravotní sestry do pozice zdravotnických asistentů, což se nepovedlo, protože všeobecná sestra nemá kvalifikaci k povolání zdravotnického asistenta, což je dobře a zůstane to tak i po uzákonění této novely.

A jak se na tento zákon tváří současní zdravotničtí asistenti?

Oni to samozřejmě kvitují. Bude jim stačit rok na to, aby si doplnili vzdělání a stali se sestrou. Já se jim ani nedivím, já jim to vlastně i přeji.

Často zaznívají kritické hlasy, které v souvislosti tímto zákonem upozorňují na riziko snížení kvality ošetřovatelské péče. Může k tomu dojít?

Domnívám se, že může. Hodně bude záležet na tom, jak se k tomu postaví manažeři zdravotnických zařízení, a nepochybně to bude záviset i na tom, jak bude v budoucnu vypadat personální vyhláška.

A jakým mechanismem by tedy mohlo dojít ke snížení kvality ošetřovatelské péče?

Možná tak, že se přijmou praktické sestry, které budou natlačeny do kompetencí všeobecné sestry, jako se to teď dělá se zdravotnickými asistenty.

Takže co se tedy změní? Znamená to snad, že po zavedení oboru zdravotnických asistentů už došlo ke snížení kvality ošetřovatelské péče?

Tuhle příčinnou souvislost nemohu potvrdit, nemám k ní žádná data, a zdravotnických asistentů pracuje v zařízeních poměrně málo. Každopádně musím říci, že kvalita ošetřovatelské péče se obecně může snižovat kvůli nedostatku personálu. Jestliže budu mít na oddělení 40 pacientů a jednu sestru, jednu asistentku a v lepším případě jednoho sanitáře, který běhá po pěti patrech, péče prostě z principu nebude kvalitní. Tam už nezáleží jen na tom, jak je dotyčný vzdělaný, ale na tom, co je v jeho fyzických silách a časových možnostech.

Dá se říci, že v lidech možná i pod vlivem televizních seriálů přežívá pocit, že zdravotní sestra ani nějaké zvláštní vzdělání nepotřebuje. Jak jsem zaznamenal, mnoho lékařů bohužel přemýšlí podobně. Jak je tedy vyvést z omylu?

Sestra rozhodně vzdělání potřebuje. A teď budu hodně upřímná, i s vědomím, že se mnou lidé nebudou souhlasit. Já si nemyslím, že sestra potřebuje nutně vysokoškolské vzdělání – potřebuje však takové vzdělání, které je kvalitní a přichází v určitém věku, kdy je člověk připraven na kvalifikovaná životní rozhodnutí, které nevzdělává sestru jen v praktických dovednostech, ale připravuje ji také na roli reprezentantky své profese. Sestra by měla nějak vypadat, nějak se chovat, umět dobře argumentovat, vyzařovat sebevědomí, umět se „poprat“ s nesnázemi, umět rychle přijímat změny. Tohle jsou všechno dovednosti, které získává nejen praxí, ale i vzděláním. Vzdělání samo o sobě je zkušenost. A takovou zkušenost, o které mluvím, přináší v tuto chvíli jen vzdělání vysokoškolské. Střední škola v současné době z člověka tu osobnost neudělá, protože to je věk, kdy se většina studentů teprve rozhoduje.

Čili důvěra pacienta bude vyšší, když sestra bude díky vysoké škole schopna mluvit stejně nesrozumitelně jako lékař…

Samozřejmě je to přesně naopak. Důvěra pacienta bude vyšší, když sestra bude mluvit srozumitelně. Snad pořád ještě platí, že sestra je tu více pro pacienta než pro lékaře. Sestra sice plní ordinaci lékaře, ale to neznamená, že je jeho asistentka – sestra by měla být průvodce pacienta.

Má tedy současná potřeba vysokoškolského vzdělání něco společného s tím, že sestry z nemocnic odcházejí nebo do nich vůbec nepřicházejí?

Podle mého názoru jsou to skutečně spíše pracovní podmínky. Ono se tvrdí, že je málo sester, protože musejí studovat, ale ze zdravotnictví nám odcházejí sestry, které už jsou vystudované – vzdělání už mají, a přesto odcházejí. Takže v nárocích na vzdělání skutečně problém nevidím.

 Pokusila byste se tedy sestavit žebříček důvodů odchodů sester z českých nemocnic?

Na prvním místě jsou to nepochybně už zmíněné pracovní podmínky. Opravdu se ale jedná o začarovaný kruh, kdy jde především o nedostatek personálu, a to jak odborného, tak pomocného. Ale je to i o celém adaptačním procesu, který následuje poté, co sestra nastoupí do práce. Před rokem 2004 stanovoval zákon nástupní praxi, což nám ale v roce 2004 ze zákona úplně vypadlo. Takže sestra, která nastoupí a je registrovaná, by mohla čistě teoreticky začít okamžitě samostatně pracovat – to je samozřejmě nesmysl. Teď jde o to, že každé zařízení má tuto nástupní praxi stanovenou jinak. Zatímco dříve ji měli všichni stejně podle zákona, dnes na to existuje jen metodický pokyn ministerstva zdravotnictví, jehož závaznost nikdy není stoprocentní. Každé zdravotnické zařízení si to tedy dělá jinak a někdy se stává, že je sestra buď vržena do praxe příliš brzy, když ještě není připravená, a jindy je adaptační proces natolik dlouhý a náročný, že to sestru naprosto demotivuje a ona z pracoviště odchází. Takže kromě nedostatku personálu negativně ovlivňují pracovní podmínky i nejasné předpisy. Druhým nejdůležitějším faktorem, který přiměje sestry k odchodu z nemocnice, jsou jednoznačně mzdy a platy.

Podle odborů, které žádají sjednocení platů a mezd, představují problém především mzdy…

Mzdy jsou samozřejmě výrazně nižší. Mzda sice vypadá krásně v tom, že stanoví nějaké minimum, přičemž ale zaměstnanec může brát třeba dvojnásobek, když se na tom se svým zaměstnavatelem dohodne. Potíž je ale v tom, že taková dohoda není možná. Teď se nacházíme v situaci, kdy jsou vedle sebe dvě nemocnice, jedna státní a druhá soukromá, kde sestry mají o tři tisíce korun méně. Mohou sice jít do té státní vedle, ale všichni se tam samozřejmě nevejdou a stejně v té soukromé nemocnici někdo pracovat musí. Dalším argumentem je, že na mzdy i na platy ve zdravotnictví jsou použity naprosto stejné veřejné prostředky. Nakonec je třeba si uvědomit i to, že ti lidé dělají naprosto stejnou práci – řídí se stejným zákonem o zdravotních službách. Odměňování by tam tedy mělo být adekvátní.

A nejde o to, že by sestry měly být průbojnější a skutečně si lepší mzdu u svého zaměstnavatele vyjednat – mají přece jedinečnou vyjednávací pozici, když je sester málo…

Samozřejmě tuto možnost sestry mají a je naprosto legitimní, aby žádaly vyšší mzdu. Mohou sice zaměstnavateli říci, že za takové peníze pracovat nebudou, ale na druhou stranu – kde budou pracovat? Je potřeba si uvědomit, že se spousta soukromých nemocnic nachází v regionech, kde není tolik práce na výběr. A kdyby sestra měla za prací někam dojíždět, tak opět jí to ukrojí část výdělku.

Často se říká, že Češi jsou příliš konzervativní a nejsou zvyklí stěhovat se za prací tak jako lidé v zemích na západ od nás…

Přestěhovat se za prací lze, ale je potřeba nahlédnout realitu. Pokud má člověk dům nebo byt v nějakém chudším regionu, těžko ho prodá za takové peníze, které by mu umožnily pořídit si bydlení třeba v Praze. Ačkoliv se mi tedy myšlenka mezd líbí, za stávající situace bych určitě byla pro sjednocení mezd a platů a odborářské požadavky jsou proto v tomhle ohledu pochopitelné.

Vláda Bohuslava Sobotky opakovaně zdravotníkům peníze přidala a zdravotníci mohou očekávat zlepšování finančního ohodnocení i v příštích letech. Zlepšila se trochu nálada zdravotníků v tomto ohledu, nebo přetrvává nespokojenost?

Bohužel to druhé je pravda – spíše přetrvává nespokojenost. Zvyšování platů tam skutečně je, ale v realitě není tak vidět, protože se lidem neustále zvyšují náklady – zvyšují se ceny potravin, dopravy, bydlení atd. Desetiprocentní navýšení se snadno rozplyne v běžném rozpočtu domácnosti. Tím ale nechci snižovat snahy zvyšovat zdravotníkům finanční ohodnocení a chápu, že není snadné a reálné přidat zdravotníkům skokově třeba pět tisíc korun. Tyto vládní kroky jsou tedy v pořádku, ale protože je sestry reálně nepocítí, přetrvává nespokojenost a postavení sester ve společnosti se nijak zvlášť nezlepšuje.

Když se podíváme na to, jak viditelní jsou lékaři skrze působení České lékařské komory – přestože je lékařů výrazně méně než sester – a jak dokážou hýbat s veřejným míněním. Není to právě to, co našim sestrám chybí k tomu, aby se jejich postavení ve společnosti zlepšilo? 

Obecně bych řekla, že sestry také potřebují svou profesní komoru, ale je otázka, jestli už na ni není pozdě. Teď se myslím velmi jasně projevuje neochota sester někam vstupovat. Komora by měla smysl jedině, kdyby byla stejně jako u lékařů povinná, což sebou přináší i povinnost placení pravidelných členských příspěvků. Je otázkou jestli toto už nemělo být navázáno na registraci sester. Stejně jako u lékařů by členství v komoře bylo podmínkou k výkonu povolání. To jsme ale v roce 2004 neudělali a nevím, jestli to nebyla chyba a zda se nám teď nějakou komoru vůbec podaří zprovoznit. Od roku 2012 se tu hovoří o vzniku komory nelékařů, existuje dokonce přípravný výbor, ale nevím, co dělá, a zdá se, že se celá věc za oněch pět let nikam neposunula. Loni bylo založeno nové sdružení Spolek vysokoškolsky vzdělaných sester, možná tam bude zárodek nějaké změny. Uvidíme.

Autor: Filip Kůt Citores

 


foto: Filip Kůt Ciotres

Lenka Šnajdrová

Vzděláním i praxí všeobecná sestra, v současnosti pracuje jako fundraiserka pro benefiční kampaň AKCE CIHLA. V roce 2009 založila projekt Ošetřovatelství.info s cílem vytvořit komunikační platformu pro informování a sdílení zkušeností sester a dalších zdravotníků. Ošetřovatelství.info funguje nyní i na populární sociální síti Facebook, kde má téměř 40 000 převážně velmi aktivních fanoušků.  Za svou úspěšnou práci na internetu získala Lenka Šnajdrová od časopisu Žena a život titul Žena roku 2016 v kategorii internet. Lenka Šnajdrová si udržuje přehled o změnách v ošetřovatelství a zdravotní politice, je též autorkou celé řady komentářů. Společně s dalším zdravotníky jezdí na školicí a relaxační víkendy a setkání, jako lektorka se věnuje školení v oblasti trénování paměti.


Článek vychází ve Zdravotnických novinách č. 15/2017.

Objednejte si předplatné a získejte kompletní informace.

 

TIŠTĚNÁ VERZE PRO LÉKAŘE (s odbornou přílohou ZN Plus) – ON-LINE OBJEDNÁVKOVÝ FORMULÁŘ >

Roční předplatné 1196 Kč (52 čísel)

Jednotlivý výtisk 26 Kč

Distribuci zajišťuje společnost SEND Předplatné.

Roční předplatné 988 Kč (52 čísel)

Jednotlivý výtisk 22 Kč

Distribuci zajišťuje společnost SEND Předplatné.
Share