Program péče o umírající v nemocnicích – dluh, který narůstá

Nemocnice jsou u nás místem, kde každý rok prožívá své poslední chvíle nejvíce lidí. V České republice ročně zemře asi 100 tisíc pacientů, z toho 70 procent v nemocnicích. Děje se tak často bez přítomnosti jejich blízkých, bez možnosti komplexní paliativní, sociální a duchovní péče. Ředitel Centra paliativní péče PhDr. Martin Loučka, Ph.D. to považuje  za  velmi smutný fakt. „Je to bezesporu největší dluh, který vůči pacientům v naší zemi máme. To, že umírající lidé v nemocnici nemají přístup k tomuto typu péče, k důstojnému konečnému životnímu momentu,“ říká.

Hlavním cílem paliativní péče je zmírnit bolest a utrpení. Nesoustřeďuje se na vyléčení, ale na kvalitu posledních dní a měsíců života. Tedy na mírnění doprovodných příznaků nemoci, komunikaci s pacientem a vytvoření humánních podmínek v okamžiku umírání. Zahrnuje psychickou podporu a také pomoc blízkým. Poskytují ji týmy odborníků z různých oborů. Ročně by ji potřebovalo asi 70 tisíc lidí. Ještě před nedávnem poskytovaly komplexní péči o umírající, která kombinuje lékařské, psychologické, sociální a duchovní aspekty, pouze dvě nemocnice.

Pro srovnání – v USA má vlastní paliativní program 80 procent nemocnic.V zahraničí jsou běžně k dispozici specializované paliativní nemocniční týmy, které tiší utrpení, pomáhají s plánováním péče a starají se o kvalitu života vážně nemocných pacientů a jejich rodin. V České republice téma paliativní péče v nemocnicích otevřel Nadační fond Avast v rámci svého programu „Spolu až do konce”. Jeho cílem je změna systému poskytování paliativní péče. Zapojilo se do něj 10 procent českých nemocnic, které zřídily speciální paliativní týmy. Nadační fond Avast poté podpořil 17 nemocnic částkou 35 milionů korun. Tyto prostředky jsou určeny na rozvoj paliativních multidisciplinárních týmů, vzdělávání personálu a systémové ukotvení paliativní péče v nemocničním prostředí. „Je to bez nadsázky historická věc. Považuji za zásadní průlom, že se projekt Spolu až do konce podařilo zrealizovat“, dodává Martin Loučka z Centra paliativní péče. V nemocnicích díky tomu začaly fungovat týmy lékařů, sester, sociálních pracovníků, psychologů a kaplanů, které se již v rámci pilotních projektů postaraly o stovky pacientů. V těchto týmech podpořených nemocnic pracuje přes 100 zdravotníků, ale také vedoucí pracovníci, kteří pomáhají s nastavením procesů a směrnic, které by paliativní program udržely dlouhodobě v chodu. V rámci tohoto programu také nově vzniklo ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze Centrum podpůrné a paliativní péče. Vyškolení specialisté zde poskytují konzultace lékařům a zdravotníkům, současně poskytují podporu pacientům a jejich rodinám. Další důležitou oblastí je výuková činnost a tvorba doporučených postupů v oboru paliativní péče. Podle vedoucího centra MUDr. Ondřeje Kopeckého je ale vše procesně doslova před plenkami. „Máme nastavený systém mimo-nemocniční péče, té hospicové. Tedy pro pacienty, kteří bezprostředně umírají. Ale nemáme žádný nástroj k tomu, abychom byli schopni financovat a strukturně popsat, jak vypadá paliativní péče v nemocnicích. Tento krok je před námi. Proto se snažíme získat data, na základě kterých bude možné ji do systému ukotvit.“

Kdo je paliatr?

Práci paliatra a jeho týmu popisuje Ondřej Kopecký jako vysoce složitou komunikaci nejen se samotným pacientem, ale také se všemi odborníky, kteří se o něj starají. „Cílem je nastavit péči tak, aby byla ve shodě s pacientovým hodnotami. Probrat s ním jeho porozumění nemoci, vysvětlit možnosti a alternativy léčby, koordinovat všechny odborníky, kteří k ní mohou přispět. Ale také vytvořit plán pro případ, že se jeho stav bude zlepšovat, nebo naopak zhoršovat. To vše vyžaduje speciální edukaci komunikační, psychologickou a medicínskou,“ doplňuje Kopecký.

Jak to vypadá v praxi? Pokud ošetřující lékař rozpozná potřebu intervence, je povolán tým specialistů. Kontaktní osobou je hlavní lékař. Ten je tím, kdo vede onu mezidisciplinární debatu. „Poté pracujeme s ošetřujícím lékařem, ujasňujeme si cíle a potřeby intervence, způsob komunikace s pacientem i s jeho blízkými, zjišťujeme jejich očekávání. Pak teprve přicházíme za pacientem, k jeho lůžku a intervenujeme v jeho prospěch,“ vysvětluje postup paliativního týmu Kopecký. Obrázek, který tento popis vyvolává, ale vybízí k otázce, zda nástup několikačlenného týmu nevyvolává u těžce nemocného pacienta spíše strach a nejistotu. „Je to zcela legitimní obava. Rozhodně nechceme pacienta poškodit tím, že se najednou objeví tribunál odborníků, které do té doby neviděl, a v kritické chvíli mu budou poskytovat samé dobro. V praxi ten přístup vypadá tak, že primárním konzultantem je lékař paliativního týmu společně s ošetřujícím lékařem – ten mu pak také závěry sděluje. Takže přicházíme jako jedna osoba, maximálně se sestrou paliativního týmu. Poté pacienta přejímá do své péče a teprve po rozhovoru s ním a případně jeho blízkými přicházejí další odborníci,“ vysvětluje Kopecký. Vyškolený lékař tedy plní roli koordinátora a distributora paliativní péče a také mnohdy nezbytné psychologické intervence.

Když nadační fond supluje stát

To, že se situace umírajících pacientů v nemocnicích postupně zlepšuje, paradoxně zásadně ovlivnila soukromá sféra. Ta v tomto případě přebrala roli státu a začala řešit dlouhodobě opomíjený problém. „Ukázalo se, že společenská změna je možná a žádoucí. Když své síly spojil soukromý sektor, který ji pomohl nastartovat, odborníci z neziskového sektoru a stát, věci se začali hýbat“, říká viceprezident a technický ředitel Avastu Ondřej Vlček. „Náš projekt „Spolu až do konce“ ukázal, že nemocnice chtějí změnit systém péče o umírající. Zájem těchto zařízení ale i personálu pomohl téma umírání odtabuizovat a přichází první návrhy systémových změn,“dodává Vlček. Ředitel Centra paliativní péče Martin Loučka vyzdvihuje aktivitu nemocnic, které se do projektu zapojily.„Třetina nemocnic v Česku řekla – ano, mi tento způsob péče chceme řešit a spustilo to systémovou změnu, na kterou následně zareagovalo i ministerstvo zdravotnictví. Dovolím si tvrdit, že zkušenosti z projektu „Spolu až do konce“ zafungovaly v tom, jak to mají dále posouvat. Díky tomu se už stovky pacientů dostaly k paliativní péči. A navíc to nakopnulo systém v tom směru, co se má řešit.“ Podle Loučky je teď nezbytné vytvořit jasnou a státem hrazenou koncepci paliativní péče. „Nemáme žádný vládní dokument, který by řekl, že to je téma, které chceme řešit nehledě na to, jestli je dneska u kormidla jedna, nebo druhá strana. Tím pádem hrozí, že dobře rozběhnuté projekty jsou ohroženy tím, jak se změní politická situace. Na druhou stranu vnímáme ze strany ministerstva konečně legitimizaci tohoto tématu. Že se toho přestali bát. Když se stane paliativní péče součástí nějaké společenské struktury, tak to velmi pomůže“, vysvětluje Loučka. Jeho slova potvrzuje náměstek ministra zdravotnictví Roman Prymula. „Ministerstvo zdravotnictví považuje paliativní péči a její implementaci do systému poskytování zdravotních služeb za jednu ze svých priorit. Je pro nás důležité nastavení kvalitní zdravotní péče i po sdělení diagnózy terminálního onemocnění a v závěru pacientova života,“sdělil Prymula. Ministerstvo v lednu deklarovalo, že do roku 2025 chce mít v pěti pilotních zařízeních speciální paliativní týmy pečující o umírající fungující podle vytvořených postupů a doporučení. V projektu podpořeném z evropských fondů rozdělí 59 milionů korun. V oblasti hospiců, tedy péče o umírající mimo nemocnice nebo v jejich domácím prostředí, ministerstvo už od letošního roku možnost financování zajistilo v úhradové vyhlášce.

Kateřina Voltrová

Foto: depositphotos


Více se dočtete ve Zdravotnických novinách č. 20/2018.

Objednejte si předplatné a získejte kompletní informace.

 

Roční předplatné 1456 Kč (52 čísel)

Jednotlivý výtisk 30 Kč

Distribuci zajišťuje společnost SEND Předplatné.

Roční předplatné 1196 Kč (52 čísel)

Jednotlivý výtisk 26 Kč

Distribuci zajišťuje společnost SEND Předplatné.

 

Share