Otevřený dopis ministrovi: Přijdou roky studia sester nazmar?

Vážený pane ministře, stále jsem otálela vám toto sdělení napsat, ale asi je už čas. Vystudovala jsem střední zdravotnickou školu (všeobecná sestra), bakalářský obor Všeobecná sestra na 2. lékařské fakultě UK a magisterský (specializace v anesteziologii resuscitaci a intenzívní péči) na 1. lékařské fakultě UK. Obě fakulty denní studium při plném úvazku v práci, protože tehdy nebyla jiná možnost. Na dálkové studium musel mít člověk odpracované roky.

 

Po téměř 9 letech práce v intenzívní a resuscitační péči jsem se rozhodla zkusit práci v zahraničí jako sestra. Po 2 a půl letech ve Velké Británii jsem se vrátila do České republiky (naše země je krásná a doma je prostě doma) s tím, že se už zkusím usadit a budu si šetřit na byt.

Po půl roce práce u praktického lékaře jsem zjistila, že v Praze vůbec nic po zaplacení všeho neušetřím, a že takto by to nešlo. A že pokud chci mít jednou dítě a věnovat se mu, musím znovu odletět pryč. Ač jsem už nikdy nechtěla dělat na směny, tak kvůli penězům odlétám teď v červenci do Saudské Arábie, abych si vydělala na byt a dokázala tu pak žít, bez toho aniž bych se pro vlastní bydlení udřela k smrti, nebo si své zdraví nadobro zničila.

 

„Od té doby, co jsem poznala zahraniční systém zdravotnictví, se do toho u nás nedokážu vrátit…“

 

Jsem velmi aktivní, svou práci miluji a stále se vzdělávám, ale abych byla upřímná, zřejmě se ani po návratu z ciziny do našeho zdravotnictví už nevrátím, pokud nedojde k zásadním změnám a to nejen platovým, ale také těm, kdy zaměstnavatel dodržuje zákoník práce a nedochází k obrovskému překračování kompetenci zdravotníků.

Od té doby, co jsem poznala zahraniční systém zdravotnictví, se do toho u nás nedokážu vrátit. Za prvé mi ten zahraniční přijde mnohem bezpečnější jak pro pacienta, tak pro nás, a za druhé pracovní podmínky zaměstnanců jsou nesrovnatelné. A to jsem pracovala 6 let ve FN Motol a 3,5 roku Na Homolce.

Potřebujeme kvalifikované manažery

Považuji za klíč k úspěchu, aby na vedoucích postech seděli lidé skutečně k tomu kvalifikovaní, mající navíc nějaké osobní předpoklady pro vykonávání vedoucí profese. Zejména, co se znalosti psychologie, komunikace a managementu týká. Protože dokud na vyšších postech budou sedět nekompetentní ovlivnitelné osoby, toto se nikdy nespraví.

Bylo by výhodné sjednotit základní dokumentaci a postupy v rámci nemocnic a umožnit sestrám přesčasy dle jejich výběru (jiné nemocnice i oddělení) za velké příplatky, jako je tomu ve Velké Británii i jinde ve světě.

 

„Dala přednost nemocnici, která nabízí přibližně o 30 tisíc měsíčně méně, než ostatní nemocnice, ale na rozdíl od nich má 54 dní dovolené…“

 

Existuje systém, kde se sestry, co stojí o přesčasy, zaregistruji a vidí, na který den a kam hledají sestru a mohou tam přijít vypomoci za 100–150% placený přesčas. Přihlašují se na dálku. Toto je mnohem větší motivace, neboť sestra dostává nejlehčího pacienta (oddělení nezná) a má za to slušně zaplaceno. Proto si přesčasy jinde berou rády a tím systém drží. V neposlední řadě se vyventilují na jiném oddělení, což také pomáhá (příjemná změna). Sestry tam nesmějí mít psané služby automaticky do přesčasů!

Podmínky pro sestry jsou v zahraničí nesrovnatelné

Dále má sestra ve Velké Británii až 7 týdnů dovolené. Podobně je tomu v Saúdské Arábii a jiných státech. Pro tuto profesi je 4–5 týdnů prostě málo. Došla jsem k závěru, že při práci v zahraničí si užiji své rodiny daleko více (díky dovolené a bezproblémovým požadavkům na dny volna před a po ní), než kdybych zůstala tady. Zajímavé pro vás může být i to, že jsem dala přednost nemocnici, která nabízí přibližně o 30 tisíc měsíčně méně, než ostatní nemocnice, ale na rozdíl od nich má 54 dní dovolené. Dále mají například zdravotníci pracující ve Velké Británii v Národní zdravotnické službě (NHS) nejvýhodnější penzijní pojištěni ze všech profesí (pilíř).

Výstavba služebních bytů, které například po odpracování 20 let ve zdravotnictví přejdou automaticky do osobního vlastnictví, aby měl člověk na stará kolena za tu dřinu a zdravotní rizika alespoň kde bydlet, by taky nemusela být špatná.

„Nedělejte moc velké rozdíly mezi lůžky a ambulantním sektorem, nemuselo by se to vyplatit…“

 

Je proste strašné, když děláte 200 hodin měsíčně ve dne v noci, abyste si dopřál vlastní bydlení, které si vlastně ani neužijete, abyste ho mohl zaplatit. Děti pak často ani nemáte, nebo máte a nevidíte je. A tak se nám množí populace se simplexním myšlením, která nepřemýšlí nad otázkami bydlení a zajištění dítěte a obírá pak stát o dávky a různé jiné příspěvky.

Prosím, podpořte populaci, která by se ráda rozmnožovala, ale nemůže, protože si uvědomuje, jak náročné je přivést dneska dítě na svět za předpokladu, že mu chce dopřát život bez bídy a slušné vzdělaní. Pokud neuděláte něco s touto zátěží, sestry ani lékaři prostě nebudou.

Zdravotnici nemůžou říct „sorry, ale já už mam padla“

Vyzkoušela jsem si teď práci rok v ambulanci na ranní směny a řeknu vám, že zlaté směny. V ambulantním provozu jsou pacienti mnohem agresivnější, než je tomu na lůžkách, a práce je příšerné psychicky náročná. Kdybych tam nepracovala, nevěřila bych. Nedělejte proto moc velké rozdíly mezi lůžky a ambulantním sektorem, nemuselo by se to vyplatit.

Z práce často (ať je to ambulance nebo lůžka) neodejdete včas, protože zdravotnictví není prostě restaurace ani obchod, abyste končil úderem hodiny, kdy máte mít takzvaně „padla“. Co s pacientem, který přiběhne 5 minut před koncem pracovní doby a není v dobrém stavu? Vyhodíte ho? Co s pacientem například po operaci srdce, který se 15 minut před střídáním služby najednou zastaví, začíná se kolem něj lítat, resuscitovat a musí se revidovat přímo na oddělení? Zdravotnici nemůžou říct sorry, ale já už mam padla, nebudu resuscitovat. A věřte mi, že to není jen resuscitace. I úrazy a příjmy chodí neplánované, a ne vždy má sestra při výměně služby 20 min na předání pacienta (když se kolem něj běhá). A bez předávky domu odejít prostě nemůže.

Práce sestry a osobní a rodinný život

Teď si představte, že na vás po práci čeká přítelkyně. Máte s ní jít do divadla, na které jste dlouho sháněli lístky, a kvůli tomuto divadlo nestihnete. Nebo děti, kterým jste slíbil, že je konečně večer uložíte. Osobní život jde úplně do háje, čímž stoupá riziko syndromu vyhoření atd. A to nemluvím o různých bakteriích, virech, nozokomiálních nákazách, které si pak nosíme domů. Celkově je v této profesi velké riziko infekce, kterému jsme denně vystavováni.

Věřím, že se zamyslíte a uděláte to nejlepší ve snaze udržet naše zdravotnictví a zajistit tak dostupnost zdravotní péče pro nás pro všechny.

Autorka: Mgr. Hana Buriánková

 



Více se dočtete ve Zdravotnických novinách č. 26/2018.

Objednejte si předplatné a získejte kompletní informace.

Roční předplatné 2000 Kč (52 čísel)

Jednotlivý výtisk 40 Kč

Distribuci zajišťuje společnost SEND Předplatné.

Roční předplatné 1700 Kč (52 čísel)

Jednotlivý výtisk 34 Kč

Distribuci zajišťuje společnost SEND Předplatné.

 

 

Share