„Neurologická evoluce lidského mozku se vykolejila na jinou trasu. Hloupneme.“

Život neurologa MUDr. Martina Jana Stránského by vydal na román. Nejenže patří ke špičkám svého oboru, ale jeho další pracovní aktivity dalece přesahují rámec medicíny i hranice České republiky. Narodil se ve Spojených státech amerických, kam jeho otec Jan Stránský – politik a poválečný poslanec Národního shromáždění – nuceně emigroval v roce 1948.  Jeho syn se do vlasti rodičů vrátil v roce 1990. Kromě své praxe v Česku i v USA, kde působí jako primář neurologie, vyučuje na třech vysokých školách. Na univerzitě v Yale, v Grenadě a na Univerzitě Karlově. Působí v odborných lékařských komorách doma i v zahraničí, založil a řídíPolikliniku na Národní a taktéž Kancelář Ombudsmana pro zdraví.  Pokračuje v rodinném vydávání tisku (praděd Adolf založil Lidové noviny), je vydavatelem časopisu Přítomnost založeného za první republiky.

Jak to vše stíháte, když ještě navíc pravidelně cestujete mezi Českou republikou a Spojenými státy?
Na to je jednoduchá odpověď− mám vedle sebe výborný tým lidí.  Já jsem pouze špička ledovce, jehož větší část tvoří vynikající spolupracovníci, kteří našli smysl v našich projektech a věří jim.  S jejich pomocí a prací dokonce mám ten čas, který potřebuji pro vedení a vymýšlení dalších projektů.

Jaké jsou nejčastější obtíže, se kterými pacienti přichází za neurologem?
To je velmi rozdílné. Mně se už ta běžná, rutinní neurologie trochu vyhýbá. Výjimkou je moje ordinace v Hněvkovicích, kde mám chalupu a kde se pyšně starám o 330 obyvatel naší „velkoobce“ u Ledče nad Sázavou. Tam dělám všechno, kromě porodů zvířat. Nejčastěji řeším migrény, bolesti zad, následky úrazů atd. V Praze na Poliklinice na Národní, kde jsme už 25 let, míváme složitější komplexní případy, leckdy ani nemají diagnózu. Každý takový neurologický problém je pro nás výzvou. Naši pacienti k nám přicházejí nejen z Prahy, ale z celé republiky, a dokonce i z jiných zemí. U některých případů jsme nuceni hledat řešení i v zahraničí – například když jsou potřeba specifická laboratorní vyšetření, která se u nás neprovádí.  U většiny mých pacientů hraje roli i psychický komponent, protože dlouho trpí a nikdo jim pořádně nevysvětlil, co s nimi je. Pacienti mají potíže, které je trápí delší dobu, zatímco jejich diagnóza není jasná. Často se jedná o nestandardní projevy standardních nemocí.

„Biologický život spočívá v jedné jediné věci – v konfrontaci. Jsme tady proto, abychom mezi sebou soupeřili. Protože geny mezi sebou musí soupeřit.“

Dá se říci, v jakém věku je náš mozek v nejlepší kondici?
Dá se spíše říci, kdy je v nejhorší kondici – tedy u člověka pokročilého věku, který měl nezdravý životní styl. Ale mozek se učí pořád. Učíme se celý život, adaptujeme se celý život. Například naučit se řeč je s postupujícím věkem složitější, na druhé straně se můžeme stále zlepšovat ve spojování nápadů a myšlenek a zdokonalovat takzvané hlubší myšlení.

Jak můžeme stimulovat mozek? Co mu prospívá?
Prospívají mu dvě věci. Dobré zdraví – někdy si to můžeme vybrat, někdy ne. A pak dobré sociální prostředí – tedy rodina, příbuzní, vzájemná komunikace a s tím související takzvaná pozitivní frustrace.  Mozek totiž tvoří nové spoje převážně na základě jednoho mechanismu – porovnávání. Když není s čím porovnat, tak se spoje netvoří. A právě když je k tomu mozek nucen, například při řešení problémů, tak se nejlépe učí „jak myslet.“

Mozek je stále vnímán jako něco mystického. Je zdrojem našich emocí, citů, vzpomínek, snů. Jak to vidíte jako neurolog?
Mozek jsme my. Vždycky jsme byli a vždycky budeme. My jsme neuroanatomický a deterministický orgán, který funguje na základě jistých pravidel. Žádné mysterium tu není, a pokud ano, tak se jedná o dosud neobjevená fakta.  Dnes toho pomocí nové technologie víme hodně a stále se dozvídáme nové a nové věci.  Víme například, jak se tvoří myšlenky, které části mozku fungují při jakých momentech, dokonce můžeme mapovat nejen mysl, ale i to, o čem přemýšlíme.

„Dnes zjišťujeme, jak funguje láska a nenávist. Umíme vysvětlit déja-vu.  Začínáme rozebírat otázku, co přesně je vědomí −  kde začíná a kam až sahá, nejenom v našem mozku, ale i ve vesmíru…“

Kam neurologie spěje?
Mnoha různými směry. Kromě toho, že dokážeme mnohdy odvrátit symptomy nemocí, které se kdysi považovaly za nevyléčitelné (např. mozková mrtvice), dozvídáme se, že právě neurologie nám nabídne odpověď na otázku, co to znamená být člověkem. Na základě uvedených postupů vznikla nová neurologická subspecializace „neurofilozofie“, ve které používáme moderní neurovědy ve snaze nalézt odpovědi na filozofické otázky.  Tahle část neurologie se stala mým koníčkem. Například dnes zjišťujeme, jak funguje láska a nenávist. Umíme vysvětlit déja-vu.  Začínáme rozebírat otázku, co přesně je vědomí −  kde začíná a kam až sahá, nejenom v našem mozku, ale i ve vesmíru, poněvadž naše mozkové funkce jsou na poli kvantové fyziky přímo spojené s částicemi ve vesmíru.

To už se ale od neurologie dostáváme do úplně jiného oboru.
Éra držení se jedné disciplíny ve vědě, ať je to biologie nebo inženýrství, je za námi. Moderní neurologie se postupně prolíná s kvantovou a teoretickou fyzikou. Což je pro mě bohužel ta nejhorší zpráva, protože z těchto oborů se mi něco podaří pochopit tak zhruba jednou měsíčně na třicet vteřin – to mám takový osvícený „aha-moment“, a pak se to zase vymaže.  I tak, moderní neurověda potvrzuje náš přirozený instinkt, že jsme napojeni na něco většího, než jsme my.  Oproti tomu stojí realita. Je to právě biologická anatomie našeho mozku, která nás – dle nezbytné evoluce – „redukuje“ tak, že sice zaručí naše přežití jako lidstva, ale zároveň omezuje naše schopnosti chápání všeho toho, co skutečně je.  Stejně jako, když se můj pes Karel nepozná v zrcadle. Tak jako není jeho mozek strukturován k tomu, aby to pochopil, není ani náš mozek strukturován k tomu, abychom pochopili tu větší realitu, která kolem nás je.

Mezi lidmi je rozšířený mýtus, že člověk využívá jen 10 procent své mozkové kapacity. Vybízí to k otázce, co dělá těch zbylých 90 procent?
V mozku a v našem těle se využívá každá buňka pořád, někdy víc, někdy míň. Tohle je taková roztomilá laická představa, jejíž vada spočívá v tom, jak a co se měří. Buď se měří mozkové vlny, nebo se měří metabolismus cukrů nebo prokrvení.

„Zjišťujeme, že dnešní generace mladých lidí v důsledku nadužívání sociálních sítí neumí čelit kritice, nedovedou řešit problémy, neumí se adekvátně vyjadřovat, nejsou schopni se mezi sebou bavit otevřeně a upřímně, nezvládají neverbální komunikaci, nerozkódují řeč těla…“

Vaším koníčkem je studium různých funkcí mozku. Co jste o mozku za léta své praxe  zjistil nejzajímavějšího?
Nejúžasnější zjištění je víceméně kombinace relativního zklamání a zároveň vzrušení z toho, že funkce našeho mozku – tedy emoce, pohyby, všechno, co děláme – se dají rozpitvat, a to dokonce nejen na jednotlivé části mozku, ale i na jednotlivé buňky v těchto částech.  Třeba dovedeme najít, ve kterých buňkách jste si založila podobu obličeje vaší matky. Pokud je vypálíme a vaše matka se před vás postaví, nepoznáte ji.

Jste znám jako velký kritik a odpůrce nadužívání informačních technologií a sociálních sítí především u dětí a dospívajících. V čem vidíte z pohledu neurologa největší problém?
Plně zastávám názor uznávaných mezinárodních komor a odborných institucí, které stále dokládají, že míra spokojenosti a intelektuální schopnosti přímo souvisí s počtem hodin strávených u počítače, hlavně v souvislosti s používáním sociálních sítí, mobilních telefonů a surfováním po internetu.  Mozek se učí na základě nových zkušeností a porovnávání.  Nejenže tyto technologie tohle nenabízejí, ale přímo to potlačují. To má ničivé důsledky na způsoby myšlení, na uvažování, a na mezilidská jednání.  Dnes se běžný teenager řídí tím, kolik má přátel na Facebooku. Když se mezi nimi objeví někdo, kdo vyjádří něco, s čím nesouhlasí, tak ho jednoduše smaže. Jenže život takhle nefunguje, je to nepřirozené si jednoduše „vyškrtat“ cokoliv, s čím nesouhlasíte. Zjišťujeme, že dnešní generace mladých lidí v důsledku nadužívání sociálních sítí neumí čelit kritice, nedovedou řešit problémy, neumí se adekvátně vyjadřovat, nejsou schopni se mezi sebou bavit otevřeně a upřímně, nezvládají neverbální komunikaci, nerozkódují řeč těla.  V důsledku toho máme oproti situaci před deseti lety 50 procent nárůst depresí, 75 procent nárůst úzkostí a 25 procent nárůst sebevražd.

„Dnes se čtrnáctiletá dívka oběsí, když zjistí, že si ji z Facebooku smazalo 15 přátel a dalších 200 , které v životě neviděla, si myslí, že je tlustá…“

Kam to spěje?
Náš biologický život funguje na základě jediné věci – konfrontace.  Jako lidstvo jsme se vyvinuli tím, že jsme byli nuceni přežít a soupeřit. Když přestanou geny soupeřit a na základě jiných vlivů upřednostní jedno a stejné koryto, tak vznikne takzvaná kolonializace či superspecie, které vidíme u mravenců nebo včel.  Co se týče lidstva, dnes se tento trend nazývá „společenská singularita.“  Jinak řečeno, skutečné rozdíly mezi lidmi mizí. Je to přímým důsledkem jak nepřirozeného blaha, tak nepřirozeného užívání technologie. I když si stěžujeme u piva, ve skutečnosti se nám daří velice dobře. Nečelíme žádné fatální hrozbě v podobě války nebo hladomoru. To vše spojené se závislostí na technologii, mění lidstvo během posledních padesáti let více, než cokoliv v předchozích 50 tisících.

Znamená to, že  hloupneme?
Máme více přístupů k více informacím, ale nevíme, co s nimi. A nevíme ani, jaké informace máme poslouchat, protože každý si dnes může vytvořit vlastní divadlo na Facebooku a troubit vlastní pravdu − čímž se pravda rozmělňuje.  A to je velice nebezpečné.  Vedle toho se naše priority sice mění, ale náš mozek zůstává strukturován tak, že ke všemu rozhodování přidává jistý citový koeficient.  Moji rodiče například řešili jako hlavní problém, jestli je zítra nezavřou komunisti, zatímco dnešní děti řeší jako hlavní problém, jestli dostanou nový iPhone nebo ne. V obou případech vytvoří mozek jistý stresový koeficient.  I když skutečné stresy neexistují, mozek vytvoří stejný koeficient.  Což vysvětluje, proč se dnes čtrnáctiletá dívka oběsí, když zjistí, že si ji z Facebooku smazalo 15 přátel a dalších 200 , které v životě neviděla, si myslí, že je tlustá.

„Stále tady v ČR slyším větu‚ ale my to tady děláme takhle‘. Z té mi běhá mráz po zádech. Tato věta nepatří do moderní medicíny.“

Z vašich slov docela mrazí. Ale co se s tím?
To považuji za nejpodstatnější otázku naší moderní civilizace. Jestli přehodnotíme náš směr a místo kapitalismu a konzumu začneme upřednostňovat redistribuci a vážit si jinakosti a pozitivní frustrace, podpořeno justiční rovností, tak se udržíme.  Jinak si myslím, že dojde k další krizi, v historii to tak vždy bylo. Může to být globální oteplování, energetická krize, úbytek pitné vody, další světová válka.  Něco, co resetuje správné priority uvažování.  Ale zatím ten tlak není velký, protože se všem daří příliš dobře.

Přednášíte na univerzitách v USA i u nás v Česku. Jak hodnotíte  americké mediky ve srovnání s těmi českými?
Obecně řečeno ty rozdíly se zmenšují. Platí to, že čeští studenti jsou trochu víc založeni na protokolech a na tom, že nezpochybňují autoritu, což samozřejmě má své kořeny v minulosti. Co tady ale chybí, je daleko větší důraz na empirickou medicínu. Stále slyším větu „ale my to tady děláme takhle,“ a hned mi běhá mráz po zádech. Takováto věta nepatří do moderní medicíny.  Další rozdíl je v tom, že v Americe lékaři musí každých deset let pravidelně zopakovat atestaci.  Navíc musí každý rok prokázat určitý počet hodin v kontinuální postgraduální výuce.  Jinak přijdou o pozici v nemocnici či na fakultě.  Právě proto mám obrovskou úctu ke špičkovým lékařům v České republice. Musí ovládat angličtinu a pravidelně cestovat ven, aby získali ty nejnovější informace od nejlepších odborníků, přičemž je k tomu nikdo a nic nenutí.  Jsou v plném smyslu oddáni svému povolání, přestože mají obecně těžší podmínky k provozování praxe či výzkumu.

Když už jsme se dotkli českých poměrů – jak hodnotíte naše zdravotnictví? I  ve srovnání se zeměmi západní Evropy je stále vnímáno jako kvalitní, přesto jsou v posledních letech lidé poměrně  nespokojení…
Pro každou zemi platí to, že systém jejího zdravotnictví nejlépe reflektuje její současný stav.  Zdravotnictví je totiž ohromně komplexní záležitost, která vychází se současných společenských a politických priorit a schopností.  Naše zdravotnictví reflektuje absenci praktické schopnosti a politické vůle s výsledkem, že u nás žádný „systém“ neexistuje. Existuje pouze jakýsi schizofrenický stav, v němž je na jedné straně řada neřízených projektů, zájmů a priorit, a na druhé straně je stále oddaný, i když nervózní, zdravotnický personál. Ti dobří lékaři vybublají do určitého veřejného povědomí, dobrá, či spíše dobře financovaná centra, zůstanou.  Setrvává jistá předimenzovanost od bolševika, kontumovaná myšlenkou, že se vše musí řešit na úrovni nějakého velkého federálního státu, nikoliv jako systém, který má míň pacientů, než má město Londýn. I přes to všechno máme v porovnání s ostatními zeměmi v Evropě dobré výsledky, hlavně když vezmete to, že oproti jiným zemím investujeme do zdravotnictví velice málo.

„Termín ‚nadstandardní péče‘ je nejhloupější výmysl, který jsem slyšel, protože neexistuje definice standardu.  Péče má být ‚státem hrazená‘ anebo ‚mimostátní‘…“

Jak vidíte budoucnost našeho zdravotnického systému?
Tak či onak, systém se bude pomalu drolit, dokud se nevyřeší dva absolutně základní a klíčové body. Tím prvním je stanovení definice standardu péče.  Tedy, na co má každý pacient nárok a kde.  Není to vůbec těžké – každý obor si to stanoví, přičemž prvním bodem vždy bude prevence, čímž ji všichni začnou brát vážně. Pacienti k tomu budou vedeni, protože lékaři budou motivováni tím, že za ni dostanou body.  A pak se udělá tlustá čára, která se pohybuje nahoru či dolů po seznamu státem hrazené péče dle výše ročního rozpočtu na zdravotnictví. Když je peněz méně, čára se posune nahoru a hradí se méně složitých či dražších výkonů. Když je peněz více, čára jde dolů. Takový model již existuje v řadě jiných zemí a funguje výborně, protože jasně definuje, je co státem hrazené a co je nehrazené. Termín „nadstandardní péče“ je nejhloupější výmysl, který jsem slyšel, protože neexistuje definice standardu.  Péče má být „státem hrazená“ anebo „mimostátní.“

A ten druhý bod?
Propojit zdravotnictví a sféru sociální péče. Tady se prostě vyhodí pacient z nemocnice kolikrát doslova na ulici. První den po přijetí v nemocnici by sociální pracovnice měla řešit, co bude s každým pacientem po jeho propuštění domů a jaké budou jeho potřeby.  V jiných zemích je sociální pracovnice aktivní součástí každého lékařského týmu či oddělení.  Taková propojenost šetří miliardy! A ne, že se ti pacienti za týden vrátí zpět, protože byli odesláni do studeného bytu, kde se o ně nikdo nepostaral. Přičemž potřebné služby existují, jenže ministerstva spolu nekomunikují a systém není dobře nastaven.

Co bylo impulsem k tomu, že jste v roce  2014 otevřel Kancelář Ombudsmana pro zdraví?
Právě absence zmíněné propojenosti spojena s absencí definice standardu znamená, že si každý zdravotník a poskytovatel zdravotní péče vysvětluje věci po svém.  To tvoří obrovskou propast v chápání práv i povinností ze všech stran. Naši klienti jsou nejen pacienti, ale i lékaři, ředitelé nemocnic, a dokonce i advokáti. Hledají radu, co je vlastně dovoleno, jaké jsou možnosti.  Přínosné je, že v naší společnosti začíná zespoda vznikat určité povědomí, které se teď dostává „nahoru“ k zákonodárcům. Dnes už spolupracujeme s poslanci ve sněmovně i v senátu, máme výborný dialog s ministrem Vojtěchem a s ředitelem ÚZIS Duškem. Založili jsme dvacetičlenný poradní sbor, máme partnerské organizace, ve kterých je více než milión lidí.  Stali jsme se poměrně velkým hnutím, které se neustále rozšiřuje. Naše práce ale zůstává striktně apolitická, zabýváme se jen výukou a zákonnými možnostmi. Pracuje u nás deset stážistů z právnické fakulty, kteří se zaměřují na zdravotnické právo a kteří pomáhají našemu právnickému oddělení. Dále jsou tu speciální projekty, jako jsou nezbytná reforma posudkového lékařství a tvorba prvního plošného žebříčku všech nemocnic v ČR.

„Pan Zeman normální není, je postižen absencí sebereflexe a fatálním narcismem, což mu nedovolí vůbec uznat chybu. Právě proto jsem nejen já přesvědčen, že zdraví hlavy státu má být součástí veřejných informací.“

Zmínil jste nového ministra zdravotnictví v demisi Adama Vojtěcha. Sledujete jeho kroky a rozhodnutí?
Nezbytné kroky musejí přijít ze strany vlády. Myslím si, že u nového pana ministra by to mohlo jít. Dívá se na systém jako manažer, což je správný pohled. Mým úkolem je, abych ho přesvědčil, že se musí začít shora dolů, a to stanovením těch zásadních bodů, ze kterých to ostatní pak samo vyleze.  K tomuto účelu jsem byl pověřen senátorem Kolibou, abych zorganizoval na podzim v senátu pro zákonodárce a všechny zainteresované osoby konferenci, která stanoví priority ve zdravotnictví.

Už před časem jste se jako neurolog veřejně vyjádřil ke zdravotnímu stavu prezidenta Miloše Zemana a poukázal jste u něj na příznaky počínající demence. Vaši oponenti a kritici vám ale vyčetli, že takový závěr není možné udělat bez komplexního vyšetření a osobního setkání s pacientem. Lze podle vás dělat diagnózu na dálku?
Samozřejmě. Každý schopný lékař umí na dálku diagnostikovat určité nemoci, které odpovídají jeho specializaci. V některých oborech je to snadnější, v jiných těžší.  Například v případě hemofilie se bez laboratorních a dalších testů neobejdete.  V případě rostoucího deficitu paměti, omezení sebereflexe, rozkladu povahy k hulvátství, zpomalení řeči a pokročilého věku ve spojení s alkoholismem a nikotinismem to není tak těžké. Navíc počínající demence, která začíná jako tzv. mozková kognitivní dysfunkce, se diagnostikuje výhradně na základě klinických ukazatelů.  Testy, jako je například magnetická rezonance, se používají, aby definovaly příčiny, například aterosklerózu.  Diagnóza ale zůstává stejná.  Každopádně, pan Zeman má obdivuhodné kompenzační schopnosti, i když se obávám, že dochází k době, kdy tyto schopnosti nemusí stačit.

Když vás poslouchám, tak nemůžu opominout spojitost mezi prezidentovým vyjádřením ohledně údajného článku Ferdinanda Peroutky, který prý četl, ale v jeho znění prokazatelně neexistuje…
Tohle jsem vysvětlil v článku pro Lidové noviny. U každého z nás paměť postupně selhává.  Je to proto, že na jedné straně během našeho života vymírá deset tisíc mozkových buněk denně.  Na druhou stranu se každá paměť potřebuje udržovat.  Tedy pravidelně přehrávat.  Když se vzpomínky často nenavštěvují, tak se postupně mění dle našich představ. A když nějaká vzpomínka vypadne, vytvoří náš mozek něco, co ji nahradí a co se pro nás stane stejně tak legitimní, jako to původní.  Tím se například vysvětluje, že se babička vehementně hádá s dědečkem, když s odstupem let vzpomínají na tutéž situaci, přičemž každý si ji pamatuje úplně jinak. A to, že prezident Zeman řekl o Peroutkovi nesmysl, je přímým důkazem jeho děravé paměti. Na tom není nic špatného, stává se to. Byla to chyba, za kterou by se každý normální člověk hned omluvil. Jenže pan Zeman normální není, je postižen zmíněnou absencí sebereflexe a fatálním narcismem, což mu nedovolí vůbec uznat chybu. Právě proto jsem nejen já přesvědčen, že zdraví hlavy státu má být součástí veřejných informací. Protože všechno, co dělá hlava státu, reflektuje na nás. Navíc jsme to my, kteří mu platíme – prezident je náš zaměstnanec.  A když ho my, jeho zaměstnavatelé, žádáme o omluvu, tak by tu omluvu měl podat. Jinak by měl dostat výpověď.

Kateřina Voltrová

Foto: Zdravotnické noviny


Více se dočtete ve Zdravotnických novinách č. 17/2018.

Objednejte si předplatné a získejte kompletní informace.

 

Roční předplatné 1456 Kč (52 čísel)

Jednotlivý výtisk 30 Kč

Distribuci zajišťuje společnost SEND Předplatné.

Roční předplatné 1196 Kč (52 čísel)

Jednotlivý výtisk 26 Kč

Distribuci zajišťuje společnost SEND Předplatné.

 

Share