Názor: Lékařská služba první pomoci svou historickou úlohu již vrchovatě naplnila

Dnes již žádné státem (krajem) organizované a financované pohotovosti praktiků ve veřejnoprávním sektoru našeho zdravotnictví nepotřebujeme. Tato ve světě ojedinělá duplicita dvou paralelních státních systémů přednemocniční neodkladné péče (ZZS a LSPP) nemá opodstatnění ani medicínské, natož ekonomické.

Navíc jaká marnost, aby státní moc organizovala pohotovostní služby soukromým poskytovatelům zdravotní péče (praktickým lékařům pro dospělé, praktickým lékařkám pro děti a zubním lékařům). O to více obdivuji ty kolegy praktické lékaře, kteří již léta, zcela spontánně, v zájmu svých pacientů, ale i v zájmu svém vlastním, organizují neformální pohotovosti praktických lékařů v obcích na profesní bázi. Jeden mobil stačí. Jejich pacienti tak ví, že když jim bude odpoledne, večer, v noci či o víkendu špatně, komu mohou zavolat a kdosi na druhém konci jim buď poradí, nebo dokonce přijede na návštěvu. Tomu říkám správná zdravotní výchova obyvatelstva.

A pokud soukromí majitelé poliklinik či jiných zdravotnických zařízení budou chtít nabídnout svým pacientům komfortnější péči, nic jim přece nebrání nechat jednu ordinaci (nejen praktika) otevřenou až do pozdního večera či o víkendu. Zkušenost praví, že naši pacienti, i přes letité prokazatelné nadužívání zdravotní péče, velmi dobře vědí, kdy zavolat záchranku (155 nebo 112), kdy vyhledat praktika či jiného specialistu neodkladně – a kdy počkat a navštívit ho v jeho řádné ordinační době. Takže žádný strach. A kdyby nebylo toho „nadužívání zdravotní péče“, nejspíše by stačilo mnohem méně poskytovatelů, zejména těch nejrůznějších specialistů.

„A co se následně děje na příjmových ambulancích nemocnic? Klasická otázka přes celou nemocniční chodbu pravidelně zní: „Co nám to zase vezete?“.  Nebo „Proč nám to vezete, když to patří jinam?“

Lékařské služby první pomoci (LSPP) jsem se léta aktivně účastnil. Ještě před 2 lety (do 31. prosince 2015) jsme v Ostravě zajišťovali rovněž návštěvní pohotovostní službu, nejspíše jako poslední Mohykáni v zemi. Ne že by mi ty návštěvy u různých „nepřizpůsobivých“ v hluboké noci nějak chyběly, to ani náhodou. Velmi mě ale bolí a irituje, že v době pohotovostních služeb není prakticky zajištěna péče o stařečky a stařenky v domovech pro seniory (například jen v Ostravě je v důchoďácích cca 2 tisíce lůžek) a rovněž pro jinak svěží, avšak imobilní seniory v jejich domácnostech. Avšak když organizátoři zdravotnictví ruku v ruce s lokálními politiky „rozhodnou“, občané ani neceknou.

Co nám to sem zase vezete…

A s velkým studem se v této souvislosti nemohu nezmínit o tom, jak tuto oblast neodkladné zdravotní péče v současnosti „zajišťují“ zdravotnické záchranné služby, alespoň tady v Ostravě. Něco ve stylu šup dědka či bábu na nosítka a tradááá do nemocnice, hlava nehlava, nejčastěji na internu. Bez vyšetření. Bez léčby. Bez přikrytí. A co se následně děje na příjmových ambulancích nemocnic? Klasická otázka přes celou nemocniční chodbu pravidelně zní: „Co nám to zase vezete?“.  Nebo „Proč nám to vezete, když to patří jinam?“

Pracovně to nazývám „seniorskou hrůzou“, která ovšem za pestrými fasádami a odborářskými požadavky není z ulice jaksi vidět. Nevěříte? Inu taky důsledek mravní devastace v naší zemi. A zajímá to vůbec někoho?

 

A co když to zrušíme?

Co se stane, když tu LPS/LSPP skutečně zrušíme? Přestaneme plýtvat zdroji! Je to málo? Zůstane nám profesionální a non-stop fungující systém zdravotnických záchranných služeb (ZZS). Nesmíme ale zapomenout, že je třeba se vypořádat rovněž s poskytováním zdravotní péče ve veřejném zájmu, jako jsou: (a) ošetřování neregistrovaných pacientů, (b) osob s přechodným pobytem, (c) turistů, (d) azylantů, (e) cizinců, patří sem rovněž (f) ošetřování bezdomovců a (g) nepojištěných osob. Rovněž je třeba zajistit ve veřejném zájmu (h) vyšetření pro potřeby policie včetně odběrů krve pro stanovení alkoholu v krvi či jiných laboratorních odběrů pro stanovení jiných drog. Všechny uvedené aktivity jsou vázány na nepřetržitý provoz pohotovostní ordinace.

Kdopak tyto důležité služby ve veřejném zájmu asi dneska, nejen přes den, zajišťuje? A jakpak to asi dneska zajišťuje dožívající LPS/LSPP, když všechny v celé zemi se otevírají až v pozdních odpoledních hodinách? Pravda o weekendech již úderem osmé. Ptejme se proto „organizátorů“ zdravotnictví v obcích, krajích a ve státě, jistě znají tu správnou odpověď, kterou občanům „vysvětlí“, že je to tak správně pro jejich dobro. A také se ptejme řadových policistů a strážníků ve službě!

Z pohotovostních ordinací kraj profitoval

Tématu LSPP se již v roce 1997, v rámci Mackovy gruntovní reformy zdravotnictví, detailně a systémově věnoval dnes již zesnulý (2013) kolega Juljo Hasík, dlouholetý ředitel okresní záchranky v Prachaticích a první předseda Odborné společnosti přednemocniční neodkladné péče a medicíny katastrof ČLS JEP. Doktor Hasík byl originálním propagátorem pohotovostních ordinací při výjezdových základnách ZZS.  Pro některé kolegy byl hůře pochopitelný, neboť nerozuměli, proč některé věci dělá tak jak dělá. On to věděl velmi dobře a Šumava z toho profitovala. Jsem mu zavázán osobními díky za péči, kterou nezištně věnoval mojí výchově směrem k pohotovostnímu lékaři (emergency physician). Škoda, že mu již nemohu říci, kam jsem na své cestě došel a diskutovat s ním aktuální témata neodkladné zdravotní péče.

„V průběhu času se ve světě vykrystalizovaly dva základní proudy, chcete-li modely, organizování nejen přednemocniční, ale rovněž celé nemocniční neodkladné péče: německo-francouzský model a anglo-americký model.“

Co má udělat senior v odlehlejší oblasti, když se mu přitíží? A tou odlehlejší oblastí klidně může být i chatička několik kilometrů za Prahou, třeba u Berounky, tam je moc krásně. Nebo co může učinit dosud zdravý třicátník, kterému se rovněž přitíží a někdo z rodiny či soused je ochoten ho zavézt?  Za tyto otázky ještě jednou děkuji vědeckému sekretáři internistické společnosti, panu primářovi Lubošovi Kotíkovi. V zásadě existují tři způsoby řešení. Za prvé mohou zavolat svému praktickému lékaři, neboť ví, že jejich praktici na profesní bázi zajišťují svým registrovaným pacientům rovněž pohotovostní služby. Za druhé zavolají přímo na tísňovou linku 155, resp. 112, čímž aktivují profesionální státní systém přednemocniční neodkladné péče. Za třetí pojedou po vlastní ose přímo do nebližší nemocnice, kde je zřízeno skutečné pohotovostní oddělení 24/7. Je to dostatečně srozumitelné?

Modely organizace neodkladné péče

Samozřejmě, že souhlasím s mnohými váženými kolegy, že přednemocniční neodkladná péče se dá organizovat na sto způsobů. Ano, jistě, to víte, že jo. Taky to tak podle toho mnohde vypadá. V průběhu času se ve světě vykrystalizovaly dva základní proudy, chcete-li modely, organizování nejen přednemocniční, ale rovněž celé nemocniční neodkladné péče: německo-francouzský model a anglo-americký model.

Tzv. německo-francouzský model posky​tování neodkladné zdravotní péče se v přednemocniční fázi vyznačuje přítomností lékaře v posádce

zdravotnické záchranné služby. I když dnes už i Němcům a dalším vyznavačům tohoto modelu, mj. i Čechům a Slovákům, dochází dech, tj. lékaři, kteří by byli schopni a hlavně ochotni na těch záchrankách vůbec  jezdit. Je to skutečně „o hubu“, fyzicky i myšlenkově. Z vlastní zkušenosti vím, že jsem za dobu cca 12 let, co mám aktivně odježděných, asi 6-7x havaroval, nikdy jsem neřídil ani nepilotoval, ale když jsme z té hromady plechů vylezli, včetně pacientů, docela jsem si oddechl. Bez ztráty životů. Škrábance se nepočítají. Ne každý lékař má schopnost aktivovat své rozsáhlé medicínské know-how v řádu minut a navíc pod skutečně velkým stresem. Přitom v klidu, když si může takovýto lékař vše promyslet, jedná se o vynikající kolegy, často universitní profesory. Takže i v těchto zemích všechno spěje nezadržitelně k paramedickému systému.

Německo-francouzský model nemá na vstupu do nemocnice skutečné emergency department (ED), kterým by proudil jediný proud pacientů, vyžadujících neodkladnou zdravotní péči, od šroubku po lokomotivu. Němečtí anestesiologové si vozí vážně nemocné pacienty či raněné tzv. „na sebe“. Ale i německým, francouzským, rakouským či třeba švýcarským kolegům pomalu ale jistě dochází, že bez skutečného pohotovostního oddělení to do b​udoucna nepůjde. Není to totiž ani medicínsky, ani ekonomicky optimální pracovní postup. Netvrdím, že EDs jsou levná záležitost, avšak tvrdím, že jsou to dobře investované peníze do optimálně praktikované neodkladné zdravotní péče.

Tzv. anglo-americký model organizace práce a poskytování neodkladné zdravotní péče, přednemocniční i nemocniční, se v zemích svého vzniku, US a UK, rozvíjí paralelně již od roku 1967. Otcové zakladatelé se jmenovali Peter Rosen (US) a David Yates (UK). Když si dáte tu práci a provedete si systémovou analýzu tohoto tématu, velmi rychle vám dojde, že anglo-americký model systémově představuje ještě řádově kvalitnější řešení než u nás známý model německo-francouzský.

A teď to hlavní! Již od roku 2001, kdy se v překrásném italském lázeňském městečku Stresa na břehu ještě krásnějšího jezera Lago di Maggiore uskutečnil vůbec první skutečně světový kongres pohotovostní medicíny (emergency medicine), je tato otázka, zda dát přednost německo-francouzskému, nebo naopak anglo-americkému způsobu organizace práce v odvětví neodkladné zdravotní péče, rozhodnuta. A ani na jaře 2018 není žádných důkazů (evidence), že by tomu mělo být snad jinak.

„Všelijaké urgentní či centrální příjmy, které v současnosti rostou v našich nemocnicích jak muchomůrky po dešti, jsou onou slepou uličkou pravých dědiců Cimrmanova odkazu se všemi z toho plynoucími závažnými důsledky pro organizaci práce v našich nemocnicích.“

Potřebujeme národní program neodkladné péče

Vláda České republiky stále stojí před důležitým a vážným úkolem, se kterým si žádný z premiérů a jejich ministrů zdravotnictví od roku 2001 nevěděl rady – a tak raději dělali, že problém neexistuje. Je nejvyšší čas formulovat a „step by step“ realizovat „Národní program neodkladné zdravotní péče v České republice“, který bude moderně řešit organizaci poskytování nejen přednemocniční neodkladné zdravotní péče, ale rovněž i nemocniční neodkladné zdravotní péče. Skutečná pohotovostní oddělení (emergency departments) jsou důležitým svorníkem přednemocniční a nemocniční neodkladné péče.

Důrazně opakovaně upozorňuji, že všelijaké urgentní či centrální příjmy, které v současnosti rostou v našich nemocnicích jak muchomůrky po dešti, jsou onou slepou uličkou pravých dědiců Cimrmanova odkazu se všemi z toho plynoucími závažnými důsledky pro organizaci práce v našich nemocnicích. Ano, týká se to způsobu organizace práce v celé nemocnici, nejen neodkladná péče, ale i ta odkladná (viz sdílení lůžek). Integrální součástí takovýchto programů ve světě jsou samozřejmě i otázky IZS (integrovaného záchranného systému), rehabilitace a rovněž vzdělávání obyvatelstva v poskytování první pomoci.

Šance se blýsknout před voliči

Z celé té velké hromady ministrů zdravotnictví to zajímalo, ještě v době kdy byl senátorem, jen kolegu Tomáše Julínka. Ale jenom do té chvíle, než jiný budoucí ministr zdravotnictví, rovněž kolega, David Rath vypálil svého „Pershinga“ v podobě požadavku zrušit ty regulační poplatky. A ČSSD tehdy vyhrála parlamentní volby. Díky, Davide!

Německý praktik je hrdý a svobodný příslušník svobodného lékařského povolání. Je dostatečně od začátku své profesní kariéry materiálně zajištěn, doma mu nikdo většinou nenadává, že je stále v práci a že domů nepřinese dostatek peněz. Takže tito naši němečtí kolegové bez problémů, na profesní, nikoliv státní, bázi zajišťuji onu německou LSPP. Ale těmto aktivitám našim českým praktikům přece nikdo nebrání! Je to jen a jen na nich, jak se chtějí ve jménu svých pacientů angažovat. Na druhé straně by je k těmto aktivitám ve 21. století neměl nikdo nutit a nehorázně vyhrožovat odebráním licence, jak jsme toho svědky v současnosti.

Kolegové praktici mají už léta jedno velké a vlivné profesní sdružení – Sdružení praktických lékařů ČR se jmenuje – a pokud budou chtít, tak se mohou, alespoň co se pohotovostních služeb pro své registrované pacienty týče, hrdě vyrovnat svým vzorům – německým praktikům. I když je to spíše výzva pro mladé kolegy praktiky, neboť „starého psa novým kouskům nenaučíš“. Myslím, že přímo v obcích existuje velký prostor jak pro praktické lékaře, tak pro komunální politiky. Pokud se starosta bude domnívat, a taky chtít blýsknout před občany, že by v jeho městě měla být kromě výjezdového stanoviště ZZS ještě i pohotovost praktiků, tak jistě se na obecním zastupitelstvu s ostatními konšely domluví a udělají místním praktikům takovou nabídku, které neodolají. 

Závěry jsou následující

  1. Zrušme LPS/LSPP. Svou historickou úlohu již splnila.
  2. Podpořme ZZS tak, aby většinu práce zastali paramedici (zdravotničtí záchranáři) a doktoři byli jejich dobrými konsultanty.
  3. Zřizujme v našich nemocnicích skutečná pohotovostní oddělení (EDs). Se stále se zhoršující bezpečnostní situací ve světě je budeme již brzy potřebovat.

MUDr. Vít Mareček



Více se dočtete ve Zdravotnických novinách č. 17/2018.

Objednejte si předplatné a získejte kompletní informace.

Roční předplatné 1456 Kč (52 čísel)

Jednotlivý výtisk 30 Kč

Distribuci zajišťuje společnost SEND Předplatné.

Roční předplatné 1196 Kč (52 čísel)

Jednotlivý výtisk 26 Kč

Distribuci zajišťuje společnost SEND Předplatné.

 

Share