Názor: Jaké bylo zdravotnictví v krajích?

Když před lety byly s velkou slávou zrušeny státní okresy a vznikaly samosprávné kraje, dovolil jsem si napsat úvahu na téma „Jaké bude zdravotnictví v nových krajích?“ (Zdravotnické noviny 2001,50(1):13) Dnes už si i vrabci na střechách cvrlikají, že praxe jasně prokázala, že organizovat zdravotnictví z této úrovně je marnost nad marnost. Pro organizování nemocnic jsou kraje příliš malé, pro organizování ordinací zase příliš velké. Co s tím?

Dnešní tzv. krajské nemocnice, v majetku krajů, jsou většinou bývalé dobře vybavené a fungující okresní nemocnice. V některých krajích, přímo v krajském městě, se rozprostírají velké fakultní nemocnice, které jsou zřizované českým státem, dohlížitelem je ministerstvo zdravotnictví, a na tyto nemocnice mají kraje pramalý vliv. A pak jsou v našich krajích rovněž tzv. soukromé nemocnice, často propachtované kraji jakýmsi soukromým vlastníkům (investorům?), kteří ale více než 90 procent příjmů mají ze všeobecného zdravotního pojištění. Skutečně soukromá nemocnice v České republice dosud nebyla a není. Nesmíme zapomenout ani na městské (obecní) nemocnice, většinou lokálního rázu a příjemného pobytu, z nichž doslova vyčnívá velká městská nemocnice v Ostravě, která se svou velikostí a výkony hravě vyrovná bývalým krajským, ba i některým fakultním nemocnicím.

Můžeme se něčemu přiučit?

Je tak smutnou skutečností, že jenom několik krajů mělo všechny rozhodující nemocnice pod palcem. Tudíž je mohlo také organizovat a zejména řídit! To byly ty kraje, ve kterých nebyla žádná fakultní nemocnice, a tak se bývalé krajské nemocnice staly přirozeně těmi centrálními nemocnicemi krajského systému zdravotnictví. Čemu se můžeme přiučit a poučit z kraje Jihočeského na jedné straně a z kraje Moravskoslezského na straně druhé?

Jihočeský kraj je sice na české poměry velký rozlohou, avšak v důsledku malé hustoty zalidnění v něm žije jen přibližně 600 tisíc obyvatel (cca 1/20 obyvatel naší země). Plus rekreanti na Lipně, ale ti to nevytrhnou. Jihočeský kraj neměl nikdy fakultní nemocnici, avšak Krajská nemocnice v Českých Budějovicích mnohé parametry diagnostické a léčebné těch fakultních nemocnic splňovala, a tak se celý krajský systém organizace práce nemocnic mohl rozvíjet dlouhodobě v relativním klidu. A dodnes všechny klíčové nemocnice jsou v majetku kraje. Systém je tak možno řídit ve prospěch celku z jednoho místa.

Moravskoslezský kraj je na české poměry dosti zalidněný, žije v něm cca 1,2 milionu obyvatel (cca 1/10 obyvatel naší země). Má jednu opravdu velkou fakultní nemocnici, která se docela nedávno dočkala i své lékařské fakulty. Kraj oplývá nebývalým množstvím nemocnic – 21, což je dáno nejen historickými a ekonomickými souvislostmi. Avšak jen necelá třetina z celkového počtu nemocnic je v majetku kraje. Většina nemocnic patří do nemocničního molochu jménem AGEL. A rovněž je zde ještě jedna, skutečně velká nemocnice, hned ta druhá největší po fakultní nemocnici, o které jsem se zmiňoval již výše. Nádavkem Okresní sdružení České lékařské komory v Ostravě je největším okresním sdružením lékařů v zemi, něco přes dva tisíce členů. A také v tomto kraji nemá zdaleka „monopol“ Všeobecná zdravotní pojišťovna, dvě jiné pojišťovny mají daleko větší rozpočet.

Pohled zeširoka

Kardinálním problémem pro uspokojivě fungující regionální systém zdravotní péče, neodkladné i odkladné, je nedostatečná velikost našich samosprávných krajů, z čehož následně plyne nedostatečný počet suspektních pacientů. S tímto faktem nelze pohnout jinak, než že připustíme možnost vnímat region pro potřeby organizace práce v nemocnicích mnohem šířeji, nadkrajsky, aby mohl vzniknout skutečný regionální systém s jednou centrální a věncem periferních nemocnic ve veřejnoprávním sektoru zdravotnictví. A prosím nechť žádný politik (celostátní, krajský či obecní) z toho nedělá to své zpropadené politikum! Vždyť nikdo z laiků také neříká konstruktérům aut či letadel, jak mají tyto složité systémy navrhovat a vyrábět, neboť všichni jim důvěřujeme, že se do cíle našich cest dostaneme nejen rychle, ale také bezpečně.

Jeden systém stačí

Všechny ostatní otázky fungování českého zdravotnictví, byť také důležité pro stabilitu a funkčnost systému, jsou v těchto souvislostech druhořadé, opakuji skutečně druhořadé. Auto bez motoru nepojede, ačkoliv může mít sebekrásnější tvary. Leda tak z kopce. Kdo z odpovědných jako první zvolá: „Král je nahý!“?

K čemu je dobré organizovat z úrovně krajů ordinace praktiků? K ničemu. Vždyť samy obce (města) ví nejlépe, kde je bota tlačí a kolik praktiků pro dospělé, pro děti a zubařů skutečně ve městě (obci) potřebují.

Kraje také musely plnit státní úkol – organizovat LPS, dříve zvanou LSPP. Tato pohotovostní služba praktických lékařů je jednoznačně reliktem socialistického zdravotnictví. Svůj historický úkol splnila a nutno dodat že dobře. Udržovat nadále dva státní systémy přednemocniční neodkladné péče, LPS a ZZS, je nesmyslné ekonomicky i medicínsky. Jeden systém stačí. Samozřejmě že profesionální ZZS. To však neznamená, že by si praktičtí lékaři nemohli, na profesní bázi, ve svých obcích organizovat svou vlastní pohotovostní službu. Jeden mobil stačí. Ostatně několik skupin kolegů praktiků tak koná již léta, ve velkých městech i malých obcích, k všeobecné spokojenosti svých pacientů i pro klid svých duší.

Postavení na šachovnici

No a ordinace specialistů, tak ty nepotřebují organizovat už vůbec, kraj nekraj. Ten stále protrahovaný boom nejrůznějších ordinací nejrůznějších specialistů (a všichni mají smlouvy se ZP) snad nebere konce. A přitom lidé umí dostatečně dobře „hlasovat nohama“, aby ve velmi krátké době rozhodli, ke kterým specialistům chodit budou – a ke kterým nikoliv.

O tom, že je třeba konečně napravit ten organizační a legislativní nesmysl, zakazující dětským lékařům z nemocnice přejít plynule do ambulantní sféry, se netřeba dále vzájemně poučovat. Celou dobu mi nejde do hlavy, jak ty mámy od rodin, naše kolegyně pediatričky, mohou být na sebe tak drsné a nekompromisní. Copak už zapomněly, kde se umění pediatrické medicíny naučily? Že by na obvodech? A to už vůbec nekomentuji současný tristní stav, kdy nejenže pediatři v ambulancích již chybí, ale budou chybět více a více v důsledku odchodů starších, převážně kolegyň, do důchodu.

Nedá mi nezmínit se o domovech pro seniory. Ty jsou stále ještě brány jako zařízení poskytující sociální službu. Co na tom, že většina stařečků a stařenek jsou chronicky nemocní lidé, vyžadující nejen celodenní ošetřovatelskou péči, ale také většinou celodenní zdravotní péči. Pokud nechceme dávat svým dětem odstrašující příklad naší lhostejnosti a necitlivosti a nechceme i nadále nad touto „seniorskou hrůzou“ přivírat oči, je nezbytné důchoďáky organizovat jako jiná zdravotnická lůžková zařízení, byť s větším důrazem na související sociální služby. Tedy komplexně. Tady je rovněž jednoznačné, že nikoliv kraje, ale obce ví nejlépe, kolik takových lůžek potřebují.

Celá situace je dokonale zamotaná a zabetonovaná jakousi stále přetrvávající všeobecnou lékařskou vírou, že by prý zdravotní pojišťovny měly určovat počty a postavení na šachovnici zdravotnických zařízení, od šroubku po lokomotivu. Proboha proč? A jak? Copak by vrchovatě nestačilo, kdyby i zdravotní pojišťovny, když už tedy musí být, fungovaly jako skutečné pojišťovny? Kolegové, vyzývám vás, věřte v Boha, ne ve zdravotní pojišťovny!

Proč mě má vlastně jako lékaře či vlastníka jakéhokoliv zdravotnického zařízení do nekonečna zajímat, jaké pojistné podmínky si domluvily pojišťovny se svými pojištěnci? Jasně, ze zvědavosti, taky jsem někde oním pojištěncem. Avšak já mám přece dost svých starostí, které musím a mám řešit a které za mě žádný chytrák z pojišťovny či zdravotního referátu nevyřeší. Každý kdo umí práci odvést, taky umí vystavit účet. A proč si máme jako lékaři či vlastníci zdravotnických zařízení do nekonečna nechat líbit jakýsi ceník v bodech?

Stát ztratil vliv na vývoj zdravotnictví

Pokud je moje/naše zdravotnické zařízení uznáno státní autoritou, úřadem, že může poskytovat zdravotnické služby v rozsahu daném registrací, tak jakápak výběrová řízení na poskytovatele zdravotní péče?

Potřebují lékaři, aby jim kdokoliv organizoval jejich práci? Potřebujeme skutečně ony nejrůznější organizátory zdravotnictví? Copak organizují výrobcům aut a letadel práci jacísi organizátoři dopravy? Do kdy si necháme trpně usekávat palce u našich nohou, abychom se vešli do cizích bot?

Jak se to tak mohlo stát, že český stát přestal mít na vývoj zdravotnictví ve vlastní zemi prakticky vliv? A jak chce ten samý stát za této situace dostát svému závazku, zajistit dostupnou zdravotní péči všem svým občanům? Na to by nepřišla ani Chytrá horákyně, Švejci ano, ale Chytrá horákyně ani náhodou.

Neznám rychlá a levná řešení této zdravotnické šlamastyky. Jediný pokus o skutečně gruntovní reformu z pera tehdejšího tajemníka ministra zdravotnictví Miroslava Macka v roce 1997 byl tak dlouho torpédován, až skončil v bahně na dně zatuchlého českého rybníka. A z jediného pokusu o spoluúčast pacientů o pár let později zbyly jen 90 korunové regulační poplatky na pohotovostech, které ale nic zásadního neregulují. Jak je vidět, jeden výchovný záhlavec byl zatraceně málo, že?

Nedostatkem úředníků tu netrpíme

Když pobývám v Londýně, rád se procházívám kolem řeky Temže. Je tam krásně, je tam živo, může tam být i zadumané ticho a klid. Přitom Londýn je skutečná světová megapole se 12 miliony obyvateli a ještě ty davy turistů k tomu. Zdravotnictví tam v celé své šíři nabízených služeb funguje, jaksi britsky comprehensive. Jak je to možné? A opakovaně si říkám, jaká kvanta úředníků a organizátorů zdravotnictví musí takový systém živit? To si pište, že jen jeden jediný krajský úřad v naší malé zemi zaměstnává na zdravotním referátu více úředníků, než stejný zdravotní referát na londýnském magistrátě. Londýn je jeden, českých krajů je 14. Jak si to jen vysvětlit? Nejspíše, že v Londýně je nedostatek úředníků, jiné vysvětlení fakt nenacházím.

Zdravotnictví je typickou oblastí našeho života, která by měla spojovat občany s politiky napříč celým politickým spektrem, volby nevolby. Základní směr plavby se může měnit vždy jen trochu a každá významnější odchylka musí být v zájmu celku brzy korigována. Je možné měnit velikost tankeru, jeho rychlost, vybavení kajut a kapelu v lodním báru. Není myslitelné měnit posádku v každém přístavu, navíc přístavů bude vždycky více než vhodných členů posádky.

Před závěrem přece jenom jedna dobrá zpráva. Snad jediným zdravotnickým zařízením, které na úrovni krajů obstojně fungovalo, jsou zdravotnické záchranné služby, kterým centralizace z okresní úrovně prospěla medicínsky i ekonomicky. Nyní záchranky čeká ještě dovršení jejich organizační maturace v celostátním měřítku, abychom v rámci integrovaného záchranného systému měli tři plnohodnotné celostátní složky – Hasičský záchranný sbor ČR, Policii ČR a rovněž Zdravotnickou záchrannou službu ČR.

Můj krajský závěr: dokud nebude české veřejnoprávní zdravotnictví v desetimilionovém státečku zvaném Česko organizováno, financováno a hlavně řízeno z jednoho státního úřadu, bude to i nadále neskonalá česká bramboračka. A je úplně jedno, zda solidární princip všeobecného zdravotního pojištění bude i nadále realizován cestou zdravotních pojišťoven, nebo se pokorně vrátíme k národní zdravotní službě, která již u nás, bolševik nebolševik, několik desetiletí docela uspokojivě fungovala. A ušetřenou intelektuální kapacitu mohou kraje například vrhnout do těch děravých silnic. Tož tak.

 

MUDr. Vít Mareček



Více se dočtete ve Zdravotnických novinách č. 16/2018.

Objednejte si předplatné a získejte kompletní informace.

Roční předplatné 1456 Kč (52 čísel)

Jednotlivý výtisk 30 Kč

Distribuci zajišťuje společnost SEND Předplatné.

Roční předplatné 1196 Kč (52 čísel)

Jednotlivý výtisk 26 Kč

Distribuci zajišťuje společnost SEND Předplatné.

 

Share