Legislativní priority a možnosti nového ministra zdravotnictví

Zdravotnické déja vu po necelých čtyřech letech: Opět máme dočasného ministra na pár měsíců do voleb. Opět pochází z velké pražské nemocnice, kam se hodlá vrátit. Větší reformy už v parlamentu nestihne prosadit, bude ale moci vydat svému nástupci úhradovou vyhlášku a zkusit vybojovat pár miliard od financí. Minulému „motolskému“ ministrovi ve sněmovně na odchodnou zatleskali. Jaké jsou priority toho současného a jaké má šance s nimi uspět?

Změny zákonů – reálně od roku 2019

Sebelepší zákony, které by pan ministr Ludvík navrhl, nebudou nejspíš schváleny ani do voleb, ani v prvním roce po volbách. Ani hotový návrh zákona totiž zpravidla neprojde parlamentem za dobu kratší než rok. Pokud ho poslanci nestihnou projednat do voleb, „spadne pod stůl“. Nový ministr může tedy pracovat jen s tím, co zdědil po svém předchůdci a co už je „v procesu“. Nebo žádat poslance o „přílepky“, což je rychlejší, ale ústavněprávně na hraně a nevedlo to nikdy k ničemu dobrému. Jinak může jen připravit návrhy pro svého nástupce, které začnou platit reálně na jaře 2019. Dále bude moci upravit vyhlášky, tam je proces změn podstatně rychlejší.

Odpapírování zdravotnictví

Pokud jde o vyhlášené priority ministra, začněme nekonfliktními cíli. „Bezpapírové nemocnice“ jsou dnes technicky proveditelné; právně v zásadě také, snad jen vedení dokumentací v elektronické podobě by pomohlo pár úprav ve vyhlášce, což může ministr promptně učinit. S čím si patrně poradit nestihne, jsou absurdity mající zdroj v zákonu o zdravotních službách a v novém občanském zákoníku. Tyto zákony řeší tytéž situace dvojmo a rozporně. Oba zákony mají své zdravé části, ty by šlo sesadit do jednoho srozumitelného předpisu a zhruba polovinu paragrafů bez náhrady zrušit. Naopak pár věcí je třeba přidat, například řešení odpovědnosti za následky očkování, nebo přesnější definici narození a smrti, kvůli souhlasovým sporům u novorozenců a problému ukončování léčby na druhé straně života. Po tom praxe volala už dávno. Největší část zbytečné administrativy nevzniká ze zákona ani vinou právníků, ale z vnitřních pravidel tvořených veskrze neprávníky. Kvůli neznalosti praxe důkazního řízení se tak šíří bludy, jako že co není písemně, to neplatí, bude to u soudu tvrzení proti tvrzení a nemocnice to prohraje, pročež musí vzniknout další povinný formulář. Jindy se z neznalosti nauky o právním jednání stává, že papíry podepisují fakticky nesvéprávní pacienti, jen aby předepsaná dokumentace byla kompletní. To a mnoho dalšího by šlo ve prospěch zdravotníků i pacientů poměrně rychle eliminovat, nejsnáze v přímo řízených nemocnicích.

Nedostatek sester a vzdělávací zákony

Pokud se panu ministrovi podaří omezit administrativu, splní tím z velké části i svou prioritu řešení akutního nedostatku sester, neboť těm stávajícím uvolní ruce pro práci s pacienty. Pokud jde o zákony č. 95/2004 a 96/2004 Sb., včetně vyhlášek „o činnostech“, bylo by žádoucí zredukovat počet oborů a rozšířit kompetence tak, aby zdravotníci mohli pečovat samostatně o pacienty co nejdřív a v co nejširší míře. Samozřejmě nelze ohrozit kvalitu péče, ale to nám stejně nedovolí evropské směrnice, které napříč unií stanoví minimální kvalifikační požadavky. Usnadnit vstup do oboru u lékařů je nutno i snadnějším procesem registrace a zařazení do smluvní sítě pojišťoven. Odstranění takových bariér je důležitější pro zabránění odchodu zdravotníků do zahraničí než řešení platů, navíc nebude stát poplatníky nic navíc, naopak se ještě ušetří. Problémem ale je, že oba zákony jsou již ve vysokém stupni projednání v parlamentu, jejich úpravy by musely být provedeny rychle a vyžadovaly by značnou politickou vůli.

Neziskové nemocnice, ekonomika

Součástí vládního programu je zákon o neziskových nemocnicích, který byl ale opakovaně zkritizován legislativci a dosud neprošel vládou. Nešlo o schválnost koaličních partnerů ani zlovůli právníků, problém návrhu byla celkem prvoplánová protiústavnost. Návrh totiž naráží na jeden ze základních systémových problémů českého zdravotnictví, kterým je tvorba sítě nemocnic. Platné právo vychází z rovného postavení poskytovatelů, kteří by měli soutěžit o smlouvy s pojišťovnami na základě ceny a kvality. Systém je však ekonomicky nastaven spíše směrem k proplácení nákladů stávajících poskytovatelů, bez ohledu na jejich efektivitu či potřebnost. To je markantní zejména na příkladu státních nemocnic, jejichž postavení by zákon petrifikoval automatickým
převodem na neziskovky mající „věčný a úplný“ nárok na smlouvu s pojišťovnami. To by nebylo nutně zlem, ovšem jedině za předpokladu rovnoměrné sítě státních a dalších neziskových nemocnic. Nadto by šlo o velký krok od pojišťovenského systému a soutěže poskytovatelů k systému státem řízeného zdravotnictví. Podobný pokus učinil ji ministr Rath svým zákonem o veřejných nestátních ústavních zdravotnických zařízeních, ten však právě z těchto důvodů narazil u Ústavního soudu. Popsaný problém bude muset pan ministr řešit i bez ohledu na zákon o neziskovkách. Zastávám názor, že pražské zdravotnictví obecně a motolská nemocnice konkrétně představuje antitezi rovného přístupu k péči, a to z objektivních ekonomických důvodů. Je nepochybně schopna zajistit plné spektrum moderní a nákladné péče, nikoliv však pro každého pojištěnce. Současně není možno takto nákladnou a personálně vybavenou nemocnici zreplikovat i v regionech, neboť by na to nestačily ani dostupné veřejné peníze, ani lidské zdroje. Současné zdravotnictví tak ze tří současně nesplnitelných podmínek „bezplatné – kvalitní –
rovně dostupné všem“ volí variantu „bezplatné + moderní“, se skrytým obětováním rovné dostupnosti v důsledku nevyváženosti sítě a úhradových limitací. Přitom současný ústavně právní rámec požaduje důsledně „rovně dostupné všem + kvalitní“, přičemž explicitně připouští omezení rozsahu bezplatné péče na míru ekonomicky udržitelnou. Dosavadní zákonodárci ani ministři však této možnosti nevyužili. Stále slibují občanům široký rozsah bezplatnosti, kvality i přístupu, kritikům tvrdí, že si přece každý občan může zvolit nejdražší nemocnici a nejlepší
péči – a pak mají problém s tím, když této proklamované možnosti skutečně začne každý využívat, ba dokonce vymáhat svůj zákonný nárok stížnostmi či soudně. Pan ministr bude nepochybně moci naplnit smysl zákona o neziskových nemocnicích tak, že bude přímo řízené nemocnice skutečně přímo řídit, směrem k tlaku na snížení nákupních cen či větší efektivitě. Ovšem ani taková úspora, ani získání dodatečných prostředků skrz valorizaci
plateb za státního pojištěnce nezbaví jeho ani budoucí ministry nutnosti řešit problém omezení buď kvality, nebo
dostupnosti, nebo bezplatnosti.

Pacientská sdružení

Slib pana ministra zaměřit se na zájmy pacientů a posílení role pacientských sdružení považuji za nesmírně pozitivní a žádoucí. Hrubou chybou minulých vlád bylo vyloučení pacientů ze všech úhradotvorných procesů, zejména z tvorby seznamu výkonů a z řízení o úhradách léčiv. Je pravdou, že krátkodobě toto posílení pacientů vyvolá tlak na ekonomiku systému, protože informovaní pacienti budou ještě aktivněji požadovat onu dosud zákonem garantovanou, široce bezplatnou kvalitní péči a pacientská sdružení jim pomohou prosadit se v přístupu k ní, zejména u převratných a život zachraňujících inovací. Ale v dlouhodobé perspektivě jedině účast pacientů i ostatních občanů na rozhodování umožní otevřeně diskutovat o tom, jak malé zdroje máme, kam budou prioritně směrovány a co naopak z bezplatného nároku vypadne. Vytvoření legislativního i faktického prostoru pro tuto veřejnou debatu je podle mého názoru hlavním kritériem úspěchu nového ministra zdravotnictví.

 Autor: JUDr. Ondřej Dostál, Ph.D., LL.M., PwC Legal

 

JUDr. Ondřej Dostál, Ph.D., LL.M.

 

Článek je ze Zdravotnických novin č. 2/2017.
Objednejte si předplatné a získejte více informací.

zn_predplatne-info

Share