Kam záchranky, kam jedete?

Samostatné zdravotnické záchranné služby (dále „ZZS“) vznikaly postupně v bývalých okresech bývalého Československa od počátku devadesátých let minulého století na základě vyhlášky ministerstva zdravotnictví z roku 1992. Formovaly se ze stanic záchranné služby, které byly spontánně zakládány v našich nemocnicích při odděleních ARO již od sedmdesátých let minulého století, aby poskytovaly náležitou profesionální přednemocniční neodkladnou péči (PNP) našim pacientům. Ano, tu neodkladnou zdravotní péči, kterou tehdejší LSPP nemohla z podstaty věci již uspokojivě poskytovat.

 

Hegemony vzniku těchto organizačních jednotek v lůně našich nemocnic byli lékaři anestesiologové. Jedním z nejvýznamnějších průkopníků byl ostravský anestesiolog Jiří Dostál (1931 – 1993), od jehož smrti v letošním roce uplyne již 25 let. Ostrovem „pozitivní deviace“ v systému PNP byla léta letoucí zdravotnická záchranná služba v hlavním městě Praze, která vznikla již mnohem, ale mnohem dříve – v roce 1857. Tradice je tradice a musí se ctít, ať se kolem nás děje co se děje. A pak že nám to v tom mocnářství nefungovalo, že? Od Prahy opisovala i Vídeň.

Péče na 14 způsobů

Se vznikem 14 samosprávných krajů v prvních letech druhého tisíciletí pokračovalo další organizační vyzrávání ZZS tím, že jednotlivé okresní zdravotnické záchranné služby byly formálně sloučeny do krajských organizačních jednotek. A následně byl do praxe uveden zákon o ZZS z roku 2011. V současnosti tak máme, volky nevolky, v desetimilionovém Česku, celkem čtrnáct různých, i když tak nějak obdobných, systémů, jak poskytovat přednemocniční neodkladnou péči – na zemi i ve vzduchu a také na vodě. Jaká marnost. Obecně můžeme konstatovat, že se tato podivuhodná praxe zdaleka netýká jenom ZZS, ale rovněž nemocnic a ambulancí, což de facto znamená, že v naší maličké zemi máme 14 různých systémů, jak zdravotní péči občanům poskytovat. Proboha proč? Další podrobnosti můžete najít v článku „Jaké bylo zdravotnictví v krajích?“ (viz Zdravotnické noviny 2018, roč. 67, č. 16, s. 3“).

 

„Inu, naše zdravotnictví skutečně nevzkvétá a nic nám nepomůže sebevětší bití se v prsa a chvílemi ‚roztomilé‘ blábolení o tom, jak máme vynikající lékaře…“

Plíživý nástup paramedického systému

Největším nedostatkem stávajícího organizačního (ne)uspořádání zdravotnictví (čtěte chaosu) je flagrantní porušování principu rovného přístupu, nejen k neodkladné zdravotní péči, pro všechny občany na celém území České republiky. S tímto velmi vážným nedostatkem se nelze nadále smiřovat a už vůbec jej nesmíme nadále tolerovat. Inu, naše zdravotnictví skutečně nevzkvétá a nic nám nepomůže sebevětší bití se v prsa a chvílemi „roztomilé“ blábolení o tom, jak máme vynikající ty lékaře – cosi v crazy stylu podívejte se, zdravotnictví se sice zmítá v chaosu, ale oni (lékaři a sestry) to zvládají na vysoké úrovni. Jaká marnost.

Navíc každým rokem, každým měsícem, každým týdnem, ba i každičkým dnem významně narůstá počet zásahů posádek ZZS bez lékaře, což nelze hodnotit jinak, než jako divoký, plíživý, avšak naprosto nezvratný nástup paramedického systému i v České republice. A řeči o tom, že to zachrání ti mladí lékaři „s kmenem“, nebo ty „houmkérky“, ty jsou fakt k smíchu – nebo spíše k pláči?

Je skutečností, že v současné době prakticky všechny ZZS hlásí již kritický nedostatek lékařů, schopných a zejména ochotných sloužit a poskytovat náročnou přednemocniční neodkladnou zdravotní péči. A „zoufalí“ urgentní lékaři na těch svých urgentních příjmech v nemocnicích dokonce již před pacienty, svými spoluobčany, zavírají dveře, ani je neráčí vyšetřit, natož léčit (Jenom Brno?). A ti usoužení a upocení „organizátoři“ zdravotnictví dělají jednu botu za druhou. Jsou toho plné noviny, ty jejich voloviny. Už se na to nemohla dívat ani proslulá „kotelnice“ Michaela Jílková. Ach jo. Přitom téměř třicetiletá praxe samostatných ZZS v naší zemi zcela jasně prokázala, že i v České republice máme dostatek šikovných zdravotnických záchranářů (oněch paramediků), kteří jsou a v blízké budoucnosti zcela nepochybně budou schopni a hlavně ochotni zajišťovat bezpečné a kvalitní poskytování přednemocniční neodkladné péče v tzv. paramedickém systému. A těchto paramediků máme v systému naštěstí dostatek, dokonce část z nich je toho času i adekvátně nezaměstnaných, tady žádná personální nouze nehrozí.

Paramedický systém je racionálnější

V normálním 3D světě je neodkladná zdravotní péče obecně poskytována ve dvou základních organizačních modelech. Již jsem o tom sice podrobně psal v článku „LSPP svou historickou úlohu již vrchovatě naplnila!“(viz Zdravotnické noviny 2018, roč. 67, č. 17, s. 3), avšak repetitio mater studiorum est. Nuže v České republice, v souladu s evropskou tradicí, dosud preferujeme (Jen Pán Bůh nejspíše ví proč?) tzv. německo-francouzský model, ve kterém přednemocniční neodkladnou péči v posádkách ZZS poskytují především lékaři. Lidé si přejí, aby je za každých okolností vždy vyšetřil lékař. Avšak již od roku 2001 existuje důležité konsensuální stanovisko celosvětového společenství pohotovostních lékařů (emergency physicians), kteří se konsensuálně shodli, že mnohem systémovější a medicínsky i ekonomicky výhodnější pro pacienty i pro lékaře je tzv. anglo-americký model poskytování neodkladné zdravotní péče, který se v přednemocniční etapě vyznačuje nasazením paramediků (zdravotnických záchranářů) a lékaři mají funkci laskavých konzultantů. Důležitý je rovněž poznatek, že klíčové je politické rozhodnutí vlády té které země, jakou že neodkladnou zdravotní péči svým občanům je ochotna garantovat (čtěte zaplatit z veřejných peněz).

A tak v roce 2018 tento jednoznačně modernější a systémovější přístup rozvíjí pochopitelně nejen celý anglosaský svět (již od roku 1967), ale rovněž celá jihovýchodní Asie, celá Arábie, celá Skandinávie, taktéž celá Jižní a Střední Amerika, ale už i někteří naši prozíravější evropští sousedé jako Polsko, Maďarsko, Chorvatsko, Rumunsko či Bulharsko. Tedy už i země, na které jsme se ještě před časem, a to nejen v medicíně, dívali tak nějak skrze prsty. Jaká marnost. A Německo? Obávám se, že i tam nás zase, pokolikáté už, předběhnou…

Lékař jako rádce a mentor

Lékaři samozřejmě na našich záchrankách zůstanou, a to v roli vážených konsultantů: (1) při pozemních zásazích s využitím tzv. rendez-vous systému na malých rychlých vozech, (2) v posádkách LZS ve vrtulnících či letadlech, (3) rovněž na dispečincích ZZS v roli poskytovatelů telemedicínských informací pacientům (onen eHealth) a též (4) v roli konsultantů pro dispečerky ZZS. A budou to i nadále lékaři, kteří (5) budou vzdělávat naše paramediky a dispečery a (6) organizovat poskytování PNP v jednotlivých regionech naší země.

V těchto souvislostech se sluší připomenout (a moc rád tak činím), že rendez-vous systém do praxe českých záchranných služeb zavedl v osmdesátých letech minulého století legendární ředitel pražské záchranky MUDr. František Ždichynec (nar. 1944; to je ten, o kom byl původní seriál Sanitka). Systém se v Praze plně osvědčil, je nutno ale respektovat zásadu, že lékař na malém voze musí spolupracovat nejméně se 2–3, optimálně se 4 –5 velkými vozy. Jinak medicínsky ani ekonomicky není tento systém práce nezbytný a je výhodnější mít lékaře na velkém voze. Mimo skutečné městské aglomerace (aspoň 1 milion obyvatel, takže jen Praha?) je spíše vhodný takový organizační model zapojení lékaře do PNP, kdy lékař je primárně na dispečinku daného regionu, kde poskytuje konsultační služby dispečerům a telemedicínské rady pacientům, a teprve v případě výzvy od paramediků vyjíždí (vylétává) na místo zásahu – zejména při postižení více osob, kdy přebírá nezastupitelnou roli třídícího lékaře (triage physician) a v případě nutnosti poskytuje též i výkony, které paramedici neumí či nemůžou vykonat. To věděl již Suvorov. Avšak v seriozním paramedickém systému, kdy alespoň jeden člen posádky velkého vozu má kompetence ALS & ATLS, se lékař na místě zásahu může plně soustředit právě a pouze na řízení záchranných prací (emergency cases management). Je totiž prokázáno, že ten kdo řídí, nemá nic praktického medicínského vykonávat, jinak řízení není dostatečné a v konečném účtu na to doplatí zachraňovaní pacienti.

 

„Aktivovat své medicínské know-how během několika málo minut, ve dne v noci, skutečně není pro každého. A toto je třeba respektovat.“

Zdravotnická záchranná služba ČR

Je téměř jisté, že s postupujícím časem budeme mít „v českých luzích a hájích“ méně a méně lékařů schopných a hlavně ochotných pracovat na ZZS, a to jak z důvodů medicínských, tak právních. Aktivovat své medicínské know-how během několika málo minut, ve dne v noci, skutečně není pro každého. A toto je třeba respektovat. Proto uzrála doba nejen pro aplikaci paramedického systému v naší zemi, ale rovněž pro organizační dotažení záchranek na Zdravotnickou záchrannou službu České republiky (ZZS ČR).

Tím, že založíme státní podnik ZZS ČR, tím zároveň smysluplně dokončíme organizační vyzrávání zdravotnických záchranných služeb (ZZS) a tím náš integrovaný záchranný systém (IZS) bude mít tři plnohodnotné a rovnocenné složky – Hasičský záchranný sbor České republiky (HZS ČR), Policii České republiky (PČR) a Zdravotnickou záchrannou službu České republiky (ZZS ČR). Vážení oponenti jistě bleskurychle najdou tisíce a tisíce důvodů, proč by se tak stát nemělo. Já uvedu jen několik dalších důvodů, proč se tak mělo stát již před časem.

(1) Ano, je mi to moc líto, ale místo čtrnácti ředitelů bude jen jeden, zato generální.

(2) Nadále již nebudeme svědky onoho „licitování“ a „žonglování“ o tom, kdo a jak bude lítat se záchranářskými vrtulníky. Hospodář bude jeden, kombajny mohou být různých značek, že?

(3) Otevře se naplno prostor pro oboustranně prospěšnou kooperaci s hasiči, nejen při likvidaci požárů, ale rovněž při dopravních nehodách, povodních a jiných katastrofách. Vzhledem k dobrému pokrytí celého území státu nastal čas dalšího prohlubování znalostí a praktických dovedností hasičů při poskytování neodkladné zdravotní péče na místě zásahu. Tím spíše, že na místo zásahu se hasiči často dostávají mnohem dříve než zdravotničtí záchranáři. HZS ČR může do budoucna rovněž disponovat kvalitními týmy a technickými prostředky k poskytování základní neodkladné zdravotní péče (angl. Basic Life Support), úrazové i té neúrazové. Tímto způsobem bude vhodně rozšířena a doplněna technická a personální základna zdravotnické záchranné služby, a to nejen pro případy přírodních či průmyslových katastrof a havárií, ale rovněž pro stále se zvyšující hrozbu teroristických útoků i v naší zemi (nejpravděpodobněji se uskuteční chemickými zbraněmi, které se jaksi „ztratily“ v Libyi a Sýrii, cestou Německa).  Metodicky budou hasiči, vykonávající práce zdravotnických záchranářů, vzděláváni a dále podporováni Institutem vzdělávání Zdravotnické záchranné služby ČR.

(4) Také se bude moci nově a konečně snad i systémově správně nastavit skutečný regionální (nadkrajský) systém poskytování zdravotní péče, neodkladné i odkladné, aby regionální organizační jednotka záchranky korelovala s reálnou regionální jednotkou jedné centrální a věnce periferních nemocnic, jak jsem podrobně rozebíral v článku „Jaké bylo zdravotnictví v krajích?“ (viz Zdravotnické noviny 2018, roč. 67, č. 16, s. 3) a rovněž v článku „Nechť nejen velké nemocnice konečně organizují a řídí skuteční manažeři“ (Zdravotnické noviny 2018, roč. 67, č. 11, s. 3).

Kam, čeští záchranáři, kam jdete?

A to pro začátek úplně stačí. Nemohu ale závěrem ještě opakovaně nevzpomenout na skutečně zásadového a statečného kolegu Juljo Hasíka, dlouholetého ředitele okresní záchranky v Prachaticích a prvního předsedu odborné lékařské společnosti PNP a medicíny katastrof ČLS JEP s jasnou visí. Kolega Hasík byl jedinečný a vždycky tak nějak svůj. I mě ale překvapil, když se kvůli přeměně okresních záchranek na krajské, což podle něho snížilo již dosaženou úroveň a dostupnost neodkladné zdravotní péče v bývalých státních okresech, na protest vzdal v roce 2003 místa ředitele. Kolega Hasík bohužel již není mezi námi, již se i on „připojil k většině“ v roce 2013. Copak by asi říkal dnešní situaci? A podpořil by vznik celostátní záchranky? Protože bezpečně vím, že vždycky ctil fakta, padni komu padni, tak jsem přesvědčen, že ano!

P.S.: A kdysi jsem napsal také článek „O budoucnosti systému ZZS aneb kam, čeští záchranáři, kam jdete?“ (viz. Zdravotnické noviny 1998, roč. 47, č. 37, s. 10). Ale to jen pro připomenutí opravdovým fajnšmekrům. Takže už dvacet let. Aby informace byla úplná.

MUDr. Vít Mareček

Foto: Wikimedia Commons_Radim Holiš


Více se dočtete ve Zdravotnických novinách č. 25/2018.

Objednejte si předplatné a získejte kompletní informace.

Roční předplatné 2000 Kč (52 čísel)

Jednotlivý výtisk 40 Kč

Distribuci zajišťuje společnost SEND Předplatné.

Roční předplatné 1700 Kč (52 čísel)

Jednotlivý výtisk 34 Kč

Distribuci zajišťuje společnost SEND Předplatné.

 

 

Share