Je čas vypořádat se s chaosem a dezorganizací zdravotní péče

Nejen taxislužba Uber, nebo pronájem pokojů Airbnb, ale i další odvětví ekonomiky stále více a více užívají slůvko „sdílená“. Inu trend doby, podložený ovšem moderními poznatky a zřejmou užitečností pro lidi.

Nemocnice tady máme odjakživa od toho, aby si měli nemocní kam jít lehnout, když stůňou natolik, že domácí postel už nestačí. Tudíž každý špitál lůžka potřebuje. Když pomineme vyšetřovací lůžka v nejrůznějších ambulancích, vyšetřovnách či na operačních sálech (tam se jim říká operační stoly), má každá nemocnice spoustu lůžkových stanic, seskupujících se dohromady do různých oddělení. Když ještě medicína byla v Čechách, na Moravě a ve Slezsku praktikována kompaktně (do vyhnání bolševika), měla dobrá místní nemocnice velkou internu, velkou chirurgii, menší gynekologii s porodnicí a malé dětské oddělení. Všude byla lůžka. Byla to však lůžka těchto oddělení, nikoliv nemocnice.

Pak se nám medicína nejen teoreticky (oborově), ale hlavně prakticky (oddílensky) začala štěpit a štěpit a štěpit. Výsledkem je naprostá organizační rozštěpenost poskytované zdravotní péče neboli chaos.

Sdíleli jsme jen pitevnu

Ještě když v 60. letech minulého století vznikala lůžková ÁRa a posléze ty JIPky, tak lůžkový fond nemocnice byl docela přehledný a smysluplný. Lidé se dokázali domluvit. Každý věděl, na co které lůžko a na jakém oddělení je a jakým způsobem s ním pracovat. Jasně že už tehdy docházelo ke známé licitaci: tento pacient není k operaci, proto šup s ním na internu. Nemáš 18, tak hajdy na dětské. Jen ty těhotné těsně před slehnutím šly bez řečí do porodnice.

A taky se sledovala obložnost těch lůžek. Bolševik dobře věděl, že nejde plýtvat do nekonečna. Právě tady je zakopán onen pověstný pes! Zpočátku bylo lůžek v každé nemocnici dost a dost, i ve skladech, takže bylo téměř jedno, kolik lůžek to které oddělení má, na kolika lůžkách v dané chvíli leží pacienti a která jsou dočasně volná pro „dovádění personálu“. Každý primář a každá vrchní sestra chtěli mít všechno svoje – svoje lůžka, svoje ambulance, svoje operační sály. Jen jedno pracoviště jaksi svoje mít nechtěli – spokojili se s jednou pitevnou pro celou nemocnici (volně podle Jiřího Pokorného juniora).

Jak se zrodil malér?

Pak byly zrušeny OÚNZy a KÚNZy, taky MÚNZy a ZÚNZy, a nastala doba „bohatých, mocných a všehoschopných“ zdravotních pojišťoven. Když Pán Bůh dopustí, i motyka spustí. Solidarita, nesolidarita. A začalo se škrtat a škrtat a škrtat, až se doškrtalo tak, že v současnosti, co se nemocničních lůžek týče, nám chybí nejen ty pro následnou zdravotní péči, ale také akutní lůžka pro interně nemocné v místních nemocnicích. A aby to kolegové internisté, jakož i další kolegové nechirurgové, těm „inženýrům“ ze zdravotních pojišťoven a taky těm „inženýrům“ z různých zdravotních referátů krajských a obecních úřadů moc neusnadnili, začala se postupně zavírat (některá nenávratně) lůžková interní oddělení. A průšvih byl na světě. Že nevěříte? Stačí si například prolistovat deníky papírové i internetové za rok 2017, kdy bylo postupně uzavřeno v celém státu kolem 20 lůžkových interen. Strejda Google poradí, i když profesionální novinářské databáze jsou úplnější.

A k tomu ještě ti zatrolení pacienti začali chodit „s hovadinami“ na ty interní příjmové ambulance těch nemocnic, které dosud lůžkové interny nestačily zlikvidovat, či alespoň pěkně po manažérsku zredukovat. Kdo za to může? Na koho to hodíme? Na praktiky! To je dobrý cíl a ještě lepší fackovací panák. Tito kolegové, oni strážci brány, se prý grandiosně „vykašlali“ na svoje pacienty a představte si, lenoši jedni, nechtějí ve velkém sloužit LPS (dříve LSPP). A aby toho nebylo málo, tak ortodoxní záchranáři jsou naštvaní, že musí „zachraňovat“ staré babky a dědky, co se trochu interně zhoupli a nemůžou se věnovat pořádné záchranářské řezničině. Co s tím?

I kníže Potěmkin by se od nás mohl učit

Ani v České republice v 18. roce 21. století není už nadále medicínsky a ekonomicky únosné, mít drahá lůžka pro poskytování neodkladné i odkladné zdravotní péče neprodyšně zaparkovaná na jednotlivých odděleních, na jednotlivých stanicích jen pro pacienty toho kterého oddělení. Nemocniční lůžka tvoří jeden dynamický celek, se kterým se takto musí pracovat. A je úplně jedno, zda se jedná o lůžko pro pacienta vyžadujícího standardní péči, nebo péči intenzivní. O resuscitačních lůžkách již nehovořme, to jsou přece ta lůžka intenzivní, jen se kolem nich v dané chvíli motá více personálu, který zakopává o více přistavených technologií.

Pokud něco v našich nemocnicích skutečně hoří, tak to je organizace práce poskytování neodkladné zdravotní péče. Tito pacienti totiž přichází podle potřeby (spíše zdravotní nouze), nejdou v žádném případě objednat. Jejich počty lze predikovat, ovšem jen za předpokladu, že se skutečně dlouhodobě sbírají a hodnotí data. Bohužel skutečný sběr a audit dat se v české medicíně dosud nenosí. Je to jenom neznalost, nebo záměr? Proč byly doslova vyhozeny miliony korun českých za tvorbu desítek zdravotnických registrů? I kníže Potěmkin by se od nás mohl lecčemu přiučit.

Vše je hlavně o organizaci práce

Záleží na velikosti nemocnice, na jejím postavení v regionálním systému, na spádovém území, na dlouhodobých trendech nemocnosti a úrazovosti v regionu. Tak jako i v jiných oblastech průmyslu, obchodu a služeb, tak rovněž ve zdravotnictví se musí v tom kapitalismu plánovat. A řídit!

To plně platí i o managementu lůžek v nemocnici. Důležitou osobou operativního řízení nemocnice se stává dispečer lůžek, kterým bude zkušená a vyškolená zdravotní sestra. Ta bude mít přehled nejen o „incidenci a prevalenci“ lůžek v nemocnici, ale rovněž bude vědět, kteří pacienti, za jakým účelem a kdy jsou do nemocnice objednaní k přijetí a v neposlední řadě bude mít rozhodující slovo při ukládání pacientů do postele, zejména pacientů, vyžadujících neodkladnou zdravotní péči, neúrazovou i úrazovou. Také bude ve spojení s dispečery lůžek v okolních nemocnicích.

Všichni lékaři, jakož i veškerý ošetřovatelský personál, budou vždy vědět, kdo je v dané chvíli ve službě šéflékaře – konzultanta dispečera lůžek, na kterého se budou obracet jako na moudrého soudce, který s konečnou platností rozsoudí, tj. určí, na kterém lůžku v nemocnici bude přijímaný pacient ležet, jestliže se nedomluví nižší šarže.

To, co jsem výše popsal fejetonovým způsobem, je projev moderní organizace práce lékařů a sester, a to nejen v neodkladné zdravotní péči, ale rovněž i v té odkladné, jakož i následné. Existuje dostatek důkazů v odborném písemnictví, i když je faktem, že v češtině či hantecu si toho moc nepřečtete. Tak a můžeme začít, nebo ještě budeme čekat?

MUDr. Vít Mareček



Více se dočtete ve Zdravotnických novinách č. 13/2018.

Objednejte si předplatné a získejte kompletní informace.

Roční předplatné 1456 Kč (52 čísel)

Jednotlivý výtisk 30 Kč

Distribuci zajišťuje společnost SEND Předplatné.

Roční předplatné 1196 Kč (52 čísel)

Jednotlivý výtisk 26 Kč

Distribuci zajišťuje společnost SEND Předplatné.

 

Share