Co se stalo s nástupní praxí sester?

Sestry, pamatujete si na svůj nástup do prvního zaměstnání? Vzpomínáte na své obavy, jestli budete všemu rozumět? Neměli jste někdy pocity nejistoty a strachu se vůbec na něco zeptat?  Tuto situaci popsala kanadská registrovaná sestra Judy Duchscher jako „tranzitorní šok.“  Z jejích výzkumů vychází mnoho doporučení, jak tranzitorní šok minimalizovat a úspěšně tak provést nového pracovníka prvními měsíci pro něj zcela novou rolí –  rolí kvalifikovaného zaměstnance.

U nás v Česku umožňovala prohloubit a upevnit znalosti získané studiem a seznámit se s novým pracovištěm téměř 40 let až do června roku 2004 povinná nástupní praxe daná tehdejší platnou vyhláškou ministerstva zdravotnictví ČSSR o zdravotnických pracovnících a jiných odborných pracovnících ve zdravotnictví. Mnoho z nás si nástupní praxí prošlo. Následný zákon č. 96/2004 Sb. o nelékařských zdravotnických povoláních ji ale nepřevzal.

„Kolečko“ po 15 letech praxe

Pojem nástupní praxe, dokonce ani v současnosti používaný modernější termín adaptační proces, se ve stěžejní legislativní normě pro nelékaře vůbec nikde nevyskytuje.

Zdravotnická zařízení k tomu přistoupila po svém. Zatímco někde adaptační proces kopíroval a doposud víceméně kopíruje dřívější nástupní praxi, někde se rozvolnil až tak, že sestra s 15 lety praxe přecházející na stejné oddělení jiné nemocnice, musela celý adaptační proces absolvovat znovu. Její dosavadní zkušenosti nebyly vzaty v potaz.

Až po 5 letech platnosti nového zákona, v roce 2009, vypracovalo ministerstvo zdravotnictví Metodický pokyn k realizaci a ukončení adaptačního procesu pro nelékařské zdravotnické pracovníky, který zavedl do systému zaučování nových pracovníků alespoň základní jednotný řád. Podle tohoto pokynu si zdravotnická zařízení vytvořila vlastní standardní postup včetně potřebné dokumentace k adaptačnímu procesu. Ministerstvo zdravotnictví sice směřovalo pokyn pouze ke zdravotnickým zařízením, ale to neznamenalo, že se pokynem nemohla řídit i zařízení sociálních služeb, kde rovněž pracují zdravotníci.

„Někde trvá adaptační proces 3 měsíce, někde rok, někde je velmi kvalitní, někde příliš formalistický až přísný, někde proběhne ‚pouze na papíře‘…“

Loňská novela zákona 96/2004 nepřinesla v ohledu adaptačního procesu žádná překvapení. Stále se tam neobjevil,  zato se zavedl mimo jiné tzv. institut doškolení. Zjednodušeně to znamená, že nelékařský zdravotnický pracovník, který byl mimo svůj obor déle než 6 let, nebo pracoval na velmi krátký úvazek, se musí po návratu do oboru neprodleně doškolit. I k tomuto doškolení vydalo ministerstvo metodiku  – „Metodické doporučení k uskutečňování doškolení po přerušení výkonu povolání zdravotnického pracovníka a jiného odborného pracovníka.“

Doškolování versus zaškolování

V pořádku, zákon je ohledně doškolení skoupý na slovo a díky metodice bude situace daleko přehlednější. Jaké bylo ale moje překvapení, když jsem se dočetla, že metodické doporučení „k doškolení“ zároveň nahrazuje výše zmíněný metodický pokyn k adaptačnímu procesu (č. j. 18537/2009) , který se tímto zrušuje. Jsem jediná, kdo nechápe, jak lze jedno nahradit druhým?

Rozumějte, doškolení je pro pracovníka, který přerušil povolání, zatímco adaptační proces je pro pracovníka, který nově nastupuje po absolvování studia. Absolvent se nemá v čem doškolovat, ale měl by se zaškolovat. Doškolení řeší přerušení výkonu povolání, ale neřeší nový nástup do zaměstnání. Ministerstvo zdravotnictví uvádí, že metodické doporučení„k doškolení“ slouží pro případy, kdy příslušný pracovník přerušil výkon zdravotnického povolání nebo vykonává své povolání v rozsahu nižším, než je jedna pětina stanovené týdenní pracovní doby a hodlá vykonávat povolání ve větším rozsahu. Případ, kdy pracovník nově nastupuje do zaměstnání jako absolvent, metodika vůbec neuvádí. Minimální doba doškolení je 60 dní, to mi připadá na adaptační proces i jako minimum poměrně krátká doba.

Kdo se neadaptuje, odchází

Jistě se shodneme na tom, že správně vedený adaptační proces je zcela nezbytný. Usnadňuje vstup do zaměstnání a zabraňuje předčasnému odchodu pracovníka ve zkušební době. Když se podíváme blíže na adaptační proces u nelékařů, zjistíme, že jednotně není ukotven. Je to správně?

Zaškolení nového zaměstnance zmiňuje zákoník práce. Adaptační proces je rovněž podmínkou akreditace zařízení. Jeden ze standardů SAK praví: „Všichni pracovníci jsou při nástupu zapracováni dle potřeb nemocnice a s ohledem na jejich náplň práce a požadavky legislativy.“

Mnoho zařízení postupuje podle již zrušeného Metodického pokynu k realizaci a ukončení adaptačního procesu. Adaptační proces v délce od 3 měsíců do jednoho roku je pro nově nastoupivší  zaměstnance, či pro ty, kteří přestupují na pracoviště jiného typu nebo přerušili výkon povolání na více než 2 roky. Postupuje se podle předem stanoveného plánu, využívá se sester mentorek či školitelek, probíhají pravidelné pohovory s novým zaměstnancem, sleduje se zpětná vazba. Kdyby to tak bylo všude, bylo by to parádní. V době kritického nedostatku zdravotníků se ale stává, že čas a již zaškolený personál na kvalitně vedený adaptační proces u nových zaměstnanců chybí. Je to zajisté smutné, ale daleko horší je, když někde jaksi chybí vůle se novými kolegy vůbec výrazněji zabývat.

Situaci ilustrují komentáře z diskuse na internetu:

  • „Jak kdy, někdy nová sestra nastoupí a má na měsíc sestru školitelku, jindy nastoupí a je v provozu ani neví jak.“
  • „No nějak něco asi papírově, ale jelikož je málo sester, tak se nečeká 3 měsíce a pokud jsou jen trochu schopný, slouží už během měsíce.“
  • „Ha, ha. Adaptační proces,co to je? Hodí vás do reálu za 7 dní!“

Promarněná šance

A jsme tam, kde jsme byli. Adaptační proces je v každém zařízení jiný, sestry neví, co je po nástupu do zaměstnání čeká. Někde trvá adaptační proces 3 měsíce, někde rok, někde je velmi kvalitní, někde příliš formalistický až přísný, někde proběhne „pouze na papíře“…

To byl skutečně takový problém, přidat do loňské novely zákona v souvislosti s doškolením jeden odstavec o adaptačním procesu? Bylo by jasno a nemuseli jsme mít různé další papíry ve formě metodických pokynů.

Lenka Šnajdrová

 Foto: Žena a život


Více se dočtete ve Zdravotnických novinách č. 15/2018.

Objednejte si předplatné a získejte kompletní informace.

 

Roční předplatné 1456 Kč (52 čísel)

Jednotlivý výtisk 30 Kč

Distribuci zajišťuje společnost SEND Předplatné.

Roční předplatné 1196 Kč (52 čísel)

Jednotlivý výtisk 26 Kč

Distribuci zajišťuje společnost SEND Předplatné.

 

Share